Blahoslavův dům, 25. 12. 2018, mh

 

 

Text:               Lukášovo evangelium 2, 25-32               

                 

Čtení:             Lk 2, 8-15              

 

Písně:            293, 627, 98, 296, 654, 282, 397, 284, 299      

 

Kázání:

 

 „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka“ - kdy člověk smí říct něco takového? A kdo může vyslovit: moje služba je už splněna, můj úkol a poslání naplněny, můžu zhasnout a odejít? 

Evangelista Lukáš tu přivádí na scénu vánočního vyprávění další postavu – muže jménem Simeon. Nejdříve vyprávěl o pastevcích, jako o těch, kteří uslyšeli na horách andělskou novinu: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ A pastevci tak jdou jako první, aby se podívali a ověřili si, co se to v Betlémě stalo. Pasáci byli lidé žijící na okraji společnosti, spodina. Žádného Spasitele nehledali, dozvídají se o něm jen díky zásahu shůry. A my z toho líčení můžeme vyrozumět: jestliže se Spasitel, Kristus Pán narodil pro takové lidi, pak se tedy mohl narodit i pro nás, pro mne.

Abychom té Lukášově zprávě nerozuměli příliš jednostranně, představí ve svém vyprávění hned na to dvě postavy docela odlišné. Jsou to Simeon a Anna. Tihle dva na rozdíl od pastevců Mesiáše očekávali, jako zbožní lidé také přicházeli do chrámu. Jsou pro nás dokladem toho, že mezi Izraelci bylo živé očekávání, že Bůh zasáhne a svého Pomazaného vyšle do světa. Mesiáše sice neočekávali všichni Izraelci, ani nečteme, že by takové očekávání bylo mezi kněžími nebo mezi farizeji, ale mezi lidmi přece jen takové očekávání žilo.  

A tak dnes slyšíme i o Simeonovi.  Čteme, že byl člověk spravedlivý a zbožný: to jsou dvě mimořádně uctivé charakteristiky pro tohoto muže víry. A vedle toho zde slyšíme o dalších dvou svědcích Ježíšova narození: Zákon a Duch svatý. Třikrát Lukáš zmíní zákon – aby zdůraznil, že Josef a Marie žili v tradici, kterou utvářel zákon – tóra a jednali podle něj. Podle slov ustanovení zákona tedy přišli Josef a Marie do Jeruzaléma, protože nastal čas k tomu, aby byl Ježíš obřezán. 

A třikrát píše Lukáš také o Duchu svatém - aby zdůraznil, že tady působil Bůh živý a jednající. 

„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka.“ Simeonovi bylo tedy Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud neuzří Hospodinova Mesiáše.

Často se z těchto slov vyvozuje, že Simeon byl již starým mužem. Nebo že byl dokonce muže přestárlým. Jakoby ta prorocká slova musela nutně znamenat tísnivý celoživotní ortel: nebudeš moci skonat a vejít do věčného odpočinutí, než splníš svoje zadání.

Není to ale pro člověka naopak a mnohem spíše veliký příslib: Neodejdeš z tohoto světa bez toho, že bys na vlastní oči uviděl, jak Hospodin pro záchranu svého lidu jednal: vyslal do světa svého Vyvoleného? Jaká je radost tohle slyšet: Ještě to budu moci zažít, i já ještě budu moci být při tom, až to přijde?

A nyní tedy Simeon takové Boží jednání vidí a zažívá: v tom malém stvoření v plenkách, které se ještě dlouho bude pokakávat, které bude tady na svatých místech plakat a křičet a které co nevidět začne běhat a dupat po chrámových nádvořích a vůbec chovat se jako dítě nebo jako malý kluk. Leccos z toho v těchto požehnaných časech známe a zažíváme i tady u nás v Blahoslavově domě, Simeon v tom dítěti ale rozpoznal Boží spásu.  

Slova „Nyní propouštíš“ (latinsky Nunc dimittis) našla v církvi dvojí zvláštní užití. Jednak na náhrobcích křesťanů, zvláště těch, kteří se považovali za Boží služebníky a svůj život za službu Hospodinu. Jednak jako součást večerní modlitby – v křesťanském prostředí, kde se k modlitbě ustavily pravidelné časy během dne, přicházela tato slova na řadu na závěr dne: po celodenní práci, kdy nastával čas k odpočinku a člověk mohl i těmito slovy celý den uzavírat.

Ta druhá z obou možností se mi jeví jako vhodnější a přiměřenější: vyslovit je na závěr dne, ve kterém jsme něco z té Boží záchrany viděli. Anebo alespoň mohli vidět.

„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka.“ Tak začíná Simeonova píseň. Je to chvalozpěv, jeden ze tří chvalozpěvů, které vypravěč Lukáš uvádí hned na začátku svého evangelia. Po Marii a jejím chvalozpěvu Magnificat (Má duše Boha velebí) a Zachariášovi s jeho chvalozpěvem Benedictus (Pochválen buď Hospodin) odpovídá také Simeon na Boží jednání chvalami.

Ptali jsme se na začátku kázání, kdo taková slova může vyslovovat. Mohli bychom nyní odpovědět: ten, kdo rozpoznává, že Bůh poslal svého Mesiáše.

S tímto vyznáním může člověk uzavírat svou práci – ať už tu celodenní nebo celoživotní. S chvalozpěvem, že Hospodin mě nyní propouští. Něco se mi možná podařilo. Něco vůbec ne. Mnoho nechávám za sebou nedokončeného.  Ale to dobré, o co jsem se snažil, Hospodinův Pomazaný dovede do konce. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015