Blahoslavův dům, 30. 12. 2018, mh

Text:               Lukášovo evangelium 2, 41-52                

Čtení:             1S 2, 18-21 

Písně:            289, S 23, 117, 648, 635, 550         

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

Nevím jak vy, ale já jsem nikdy nerozuměl tomu, jak mohou rodiče začít hledat svoje dítě až po jednom dni cesty. Nerozuměl jsem tomu jako dítě a dnes tomu jako rodič rozumím ještě méně.

Pro psychologizující výklady tohoto čtení by se nabízela celá řada dalších zajímavých témat: Co Ježíš prožíval, když ho rodiče opustili, Co pro Ježíše znamenalo, že byl rodiči nepochopen, Proč se Marie snaží svést vinu na Ježíše – když mu po jeho nalezení vyčítá: „Cos nám to udělal?“ (jeho ztracení bylo přece mnohem spíše věcí její rodičovské odpovědnosti); Co to znamená, že otec Josef celou dobu jen zarytě mlčí a k celé záležitosti neřekne ani slovo. Takové otázky mohou být velmi zajímavé, mohli bychom se jimi zabývat i s velkým užitkem pro sebe, ale smysl vyprávění by nám unikl.

Tohle svědectví zde totiž čteme především jako potvrzení toho, kdo se tedy v tom Betlémě vlastně narodil. Po všech líčeních o předpovědi Ježíšova narození, okolnostech Ježíšova narození, po všech chvalozpěvech z úst Marie, Zachariáše a Simeona, sledujeme Josefa a Marii, jak se s dítětem vrátili do Galileje. A co teď? Co bude dál kolem toho podivuhodného dítěte? Kdy se s ohledem na všechny ty předpovědi začne něco dít?  

A na tomto místě nacházíme v Lukášově evangeliu právě tahle slova. Jsou jediným svědectvím o Ježíši z doby jeho dětství, které máme v našich čtyřech evangeliích zachováno. Takže žádné zázraky. Žádný nadpřirozeně vyvinutý novorozenec, který kyne ručkou přicházejícím pastevcům nebo mudrcům – jak to známe z nejrůznějších vyobrazení Madony. Žádné vyprávěnky o tom, jak kluk Ježíš uplácal z hlíny ptáčka a vdechl mu život – jak se Ježíše snažili vykreslit křesťanští autoři v pozdější době.

Kdo že se to tam narodil? Narodil se pravý člověk. Mužského rodu. Z židovského národa. Zbožně vychováván - vidíme, že Josef dodržuje slova Tóry o tom, že dospělý muž má přicházet do chrámu třikrát ročně (ze vzdálených míst alespoň jednou ročně). A Josef s sebou navíc bere i svou ženu a syna. Tak přichází i nyní na svátky Veliké noci a následující sedmidenní svátek nekvašených chlebů. A vykoná všechny obvyklé oběti a obřady.

A tentokrát Josef přichází se synem, kterému je právě dvanáct let a má se tedy z něj stát bar micva – syn smlouvy. Aby i on již mohl plnit slova zákona, mohl se bohoslužby účastnit spolu s ostatními muži, mohl při bohoslužbě předčítat z Tóry…

A tak se při této příležitosti ukáže dvojí: Ježíš projevuje mimořádnou moudrost. Ježíš ví o svém určení.

Moudrost nespočívá v tom, že člověk ví mnoho informací, má v paměti mnoho dat. Neprojevuje se ve znalostních soutěžích. Moudrost, jak tu vidíme, se projevuje v tom, že člověk naslouchá a že dává otázky. V rozhovoru, rozhovorem se tříbí uvažování, schopnost formulovat, zvažovat odlišné úhly pohledu, možnost nahlížet věci nově. Proto také v židovství byla odedávna základní učební metodou disputace. A Ježíšova neobvyklé, soustředěné naslouchání, jeho otázky a již také odpovědi (možná opět v podobě protiotázek, jak vidíme na Ježíšových disputacích později) vzbuzuje údiv i mezi učiteli z nejvzdělanějších - jeruzalémských rabínů. 

A zároveň se tu také ukáže, že Ježíš ví o svém poslání. Je to poprvé, co Ježíš mluví o Hospodinu a řekne: můj Otec. Izraelci jistě užívali pro Hospodina oslovení Otec. Vystihovalo víru a rozpoznání, že Bůh je mimo jiné osobou otcovskou: je tím, kdo život dává, kdo život chrání, kdo život dál umožňuje. To oslovení dokládá, že právě takovým způsobem zažívali Boha. Mluvili ale vždy o našem Bohu. Ježíš ale dává najevo, že jeho vztah k Hospodinu je ještě jiný, je jedinečný: je jako vztah syna k otci, tak bezprostřední, tak důvěrný. Ježíš to vyjádří svým oslovením: můj Otec. Už tehdy jako dvanáctiletý v chrámě to dokáže takto vyslovit.

Svědectví, které dnes čteme, odpovídá na otázku: kdo se tehdy v Betlémě narodil. Zároveň ale odpovídá na otázku, která tehdy začala křesťany zajímat: kdy se Ježíšova moc začala projevovat - kdy Ježíš přijal své synovství a svou pravomoc? A zaznívali různé odpovědi: samozřejmě až v dospělosti, až při křtu od Jana Křtitele, až při svém čtyřicetidenním pobytu na poušti. Dnešní čtení chce potvrdit, že Ježíš měl svou pravomoc a věděl o svém určení od svého počátku. Už jako dítě o něm věděl. Věděl o tom, ačkoli jeho rodiče to v úvahu nebrali.

Zazní to od něj jasně. A přece musíme Ježíše vždycky znovu hledat. Jsme na tom vlastně podobně jako Josef a Marie. Sledujeme, jak hledají Ježíše, hledáme ho spolu s nimi. Domnívali jsme se, že byl s námi. Vycházíme z bohoslužeb, někdy s nadšením a novou inspirací, někdy alespoň s pocitem, že jsme splnili svou povinnost nebo udělali to, co je dobrým obyčejem. A pak najednou zjišťujeme, že on s námi není. Není s námi na cestě, po které jsme se vydali a předpokládali, že on bude samozřejmě na blízku. A zase znovu ho musíme hledat. 

Není tomu ale tak, že on bude zůstávat stále jen v chrámě. Naopak, přijdou časy, kdy on bude především někde mezi lidmi, v jejich všedních dnech a do chrámu bude vcházet jen výjimečně. To dobře odpovídá tomu, co v žalmech čteme o vycházení a vcházení: „Požehnáno buď tvé vycházení i vcházení.“ Ta slova mají svůj specifický význam: mluví se v nich o vcházení do chrámu a vycházení z chrámu. Je požehnáním mít možnost vcházet do chrámu, mít možnost modlitby, hledat smíření s Bohem, čekat zde na jeho slovo. Ale člověk není povolán k tomu, aby v chrámu pak zůstával. Požehnané je pak z chrámu vycházet: s tím, co zde člověk načerpal, má vycházet do všedního dne, mezi druhé lidi, do každodenních zápasů. Nemá zůstávat vězet v chrámě. Tak se o tom píše v knize žalmů, tak to vidíme i v Ježíšově příběhu.

Jsme na tom často jako Marie. Marie nerozuměla, ale ty věci zachovávala ve svém srdci. Je nám v tom dobrým příkladem. Amen.