23. neděle po Trojici, 4. 11. 2018, Blahoslavův dům

 

čtení Písma sv.: Rt 1,1-9.14-18 / Mk 12,28-34 

písně: 157, S 375, 483, 684, 671, 635

 

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ,Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé je toto: ,Miluj svého bližního jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

Být originální. Přinášet něco nového. Zajímavého, chytlavého. Okouzlujícího. To se nám líbí. Máme to rádi. Často po nás originalitu a novoty vyžadují partneři stávající i potenciální. Také zaměstnavatelé a zaměstnanci. Děti, kamarádi. V dnešním příběhu to však na něco nového, originálního, příliš nevypadá: Ježíš Š´ma, vyznání víry a Leviticus, navíc bez uvedení zdroje (což bylo v jeho době docela běžné, v naší je to naopak ošemetná záležitost.

To, co je v tom příběhu na první pohled nové a originální, je míra porozumění, kterého oba muži, Ježíš a jeden ze zákoníků, docházejí. Ano, Ježíš, který si v klidu povídá se zákoníkem a navzájem se oceňují, navíc zákoník, který Ježíše oslovuje, protože shledává jeho předchozí odpověď v polemice o vzkříšení se saduceji za dobrou, nosnou, to je něco, co moc neznáme. Evangelista Marek nám tak Ježíšovo Dvojpřikázání lásky představuje – ne jako výrok v konfliktu, v hraniční situaci, ale odpověď v rozhovoru, který se jeví otevřený, nevypočítavý. Zákoník Ježíše oslovuje se zájmem, ne se záští. A dává mu zapravdu, přitakává k ní i svým odkazem na proroka Ozeáše, přidává se pomyslně na Ježíšovu stranu. I Ježíš je tím porozuměním potěšený a vyslovuje, že kde spolu lidé takto mluví a jednají, tam je blízko skutečnost Božího kralování.

„Které přikázání je první ze všech?“ Ve smyslu Tóry jako ukazatele cesty se otázka vlastně ptá: Co je tím nejdůležitějším směrem? K čemu vždy, za každých okolností přihlížet, v čem nedělat kompromisy? Když tohle vím, nemusím znát nazpaměť všechny jednotlivosti, a přece neztratím orientaci. Nenábožensky bychom mohli otázku zjednodušit: A o čem je vlastně život? O co opravdu jde? Ta otázka není provokativní, samoúčelná, ani hloupá. I my leckdy hledáme stručné, hutné odpovědi, zkratky.

Farizeus se Ježíše ptá na první, nejzásadnější přikázání. A dostává přikázání dvě. Vida! My jsme asi spíš zvyklí na to, že hlavní směrnice pro křesťanský život představuje Desatero. Spolu s Apoštolským vyznáním víry a Modlitbou Páně se ho učíme jako základní text pro život z víry. Ježíš je ještě stručnější.

To první: Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;. Je jedině jediný Bůh, Hospodin. Tohoto Hospodina, našeho Boha - a ne jiného - máme milovat z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!

Ale co to vlastně znamená? Čím se to projevuje? Je docela snadné říkat „věřím v Boha“ a přitom se nechat opanovat úplně jinými věcmi. Uznat to, že Hospodin je náš jediný pán, pro nás na jednu stranu znamená být poslušný a snažit se žít podle jeho vůle. To je náročné. Na druhé straně tím získáváme velikou svobodu. Když uznáme, že Hospodin je ten jediný pán, kterému chceme být poslušní, získáváme tím určitý střízlivý nadhled a odstup. Získáme nadhled nad všemi radostmi i těžkostmi každodenního života a odstup od všech našich lidských systémů a ustanovení.  Zjišťujeme, že žádný lidský čin, žádné naše rozhodnutí není úplně definitivní. To jistě neznamená, že se nás záležitosti pozemského života netýkají. Týkají, máme velikou odpovědnost a stále toho můžeme mnoho zlepšit nebo pokazit. Ale vědomí, že úplně poslední slovo nemáme my, nám může vrátit alespoň kousek ztrácené rozvahy. Rozvahy a odhodlání, jež potřebujeme ke všemu, co děláme, pro co  a o čem se rozhodujeme.

Láska k Bohu se projevuje také v naději. Naděje, že nic z toho, co se stane tady na zemi, není to poslední, nám pomáhá přemáhat smutek a beznaděj. Nejsilněji to pociťuji ve chvílích, kdy umírají blízcí lidé. Věřím, že Bůh je pánem i nad smrtí. Smrti sice nerozumím, ale věřím, že to není poslední tečka za lidským životem.

Milovat Hospodina, znamená neučinit si pána ani ze sebe samého, ani z peněz, ani z politických ideologií, ani ze smrti, ani z ničeho jiného. Znamená to uchovat si v tom všem rozvážnou mysl. Znamená to žít v naději na příchod něčeho ještě lepšího, než známe my. Ježíš to nazývá Božím Královstvím. Věříme, že díky lásce ho můžeme částečně zakoušet už na zemi.

„Miluj bližního svého jako sám sebe!“ 2. část odpovědi. Lze lásku nařídit příkazem? Je možné někomu poručit „miluj!“ a on odejde se srdcem planoucím láskou? Takové představě se podvědomě bráníme, máme pocit něčeho falešného, pokryteckého nebo zmanipulovaného. Vybaví se nám lidé v totalitních režimech nebo sektách, kteří musí dávat najevo lásku ke „svým“ vůdcům, nebo zotročené ženy, pro něž je nalezení způsobu jak milovat muže v nedobrovolném svazku jedinou šancí jak přežít. To snad ne...

Ježíš ale o lásce mluví v rozkazovacím způsobu. A mluví dokonce i o lásce k nepřátelům! Milovat ty, kdo milují nás, to má ještě logiku – oboustranný prospěch. Ale milovat každého – včetně šéfa, který mne seřval v práci, včetně souseda, který tvrdí, že můj kus pozemku je vlastně jeho, včetně zlodějíčka, který mne okradl ve městě?

Bernard Häring, nekonvenční katolický profesor morální teologie, kdysi napsal knížku „Láska je víc než přikázání“. V této knize píše: „Abychom pochopili pádnost příkazu lásky, musíme si zejména všimnout, v jakém smyslu Bůh přikazuje; totiž že jde o něco mnohem většího než o pouhé přikázání. Láska je zcela osobní výzva pro svobodného člověka...“ Hmm. A navíc nejde o lásku jako bouřlivý cit. Spíš respekt, soucit. Do obzoru mého „já“ vstupuje bližní: já sama nejsem „středem vesmíru“. Je tu vedle mne bližní, který „váží“ stejně jako já, má stejnou důležitost a cenu, potřebuje svůj životní prostor stejně jako já. Není to sebepopření nebo nějaké sebemrskačství, vždyť milovat bližní máme jako sebe!, je to rozvinutí lidství jakožto lidství ve vztahu.

Kdo je bližní? Bližní je blízko. Nedá se z toho ovšem předem vyjmout žádný člověk. Každý, kdo se mi ocitne nablízku, si zaslouží moji lásku. V dnešním světě internetu a sdělovacích prostředků to nabývá nových rozměrů. V televizi můžeme vidět přímé přenosy katastrof z druhé strany zeměkoule a skrze internet, email, messenger či Whatsup být v okamžitém kontaktu s lidmi kdekoli, v Olomouci stejně jako v Grónsku. Letadlem se člověk z Brna do Londýna dostane rychleji než vlakem do Brna. Nikdo nemůže být apriori vyňat z naší pozornosti a lásky. Nesmíme samozřejmě pro lidi na druhé straně světa zapomenout na svou rodinu a sousedy. Zároveň bychom si ale měli uvědomovat, že se nás týkají i příběhy tisíce kilometrů vzdálené. Všimnout si, že sousedka potřebuje vynést do schodů tašku s nákupem. A taky neignorovat, jak se produkují věci, které kupuji nebo to, že v Egyptě zase útočili na lidi jen proto, že to jsou křesťané a modlit se za ně i za jejich rodiny. Žít v globálním světě znamená, že našimi bližními jsou i lidé, které asi nikdy neuvidíme.

Milovat Boha a milovat bližního jako sebe. Pro Ježíše jsou to dvě strany jedné mince. Nelze se soustředit na Boha a v zájmu dokonalé zbožnosti zapomínat na člověka (jak se to stávalo farizeům i jiným). Nelze však také podlehnout falešnému dojmu, že jde jen o to být hodní a mít se navzájem tak nějak rádi, že Bůh zase tak důležitý není (jak nám to leckdy nabízí současný sekulární humanismus). Nemá smysl činit nic jiného, pokud se nesnažíme milovat Boha, druhé lidi a sami sebe. Pokud pohrdáme jedním z této trojice, pohrdáme i tím ostatním.

Vyznání víry a příkaz Tóry. Všichni to znají. To první se zbožní židé modlí hned 3x denně. Nic originálního. To nové, to převratné je, že Ježíš to žije. Není to jen básnička k odříkání, je to určeno k žití!, vyřizuje nám a sám tuhle bezpodmínečnou lásku k Bohu i druhým uskutečňuje. Ježíš je chodící Boží láska i chodící láska k Bohu. Nakolik se cítíme být jeho učedníky, máme to zkoušet také tak. Třeba jako Rút. Její příběh, to je projevená, žitá láska. Nic abstraktního, neuchopitelného. Láska přece nenechá druhého v nouzi, samotného, všemu napospas...

Povzbuzením mi je, že to nemusím vymačkat sama ze sebe, nemusím být první. První byla zkušenost s Boží láskou ke mně. Moje láska k Bohu i k lidem kolem je jejím odrazem, je mou odpovědí na ni.

modlitba

Pane a Bože, prosíme tě, provázej nás v našich životech, zápasech a rozhodnutích. Proměňuj naše srdce, abychom jednali s ohledem na tebe, na sebe i na druhé. Dávej nám ducha lásky, pokoje a milosrdenství. Svého Ducha. Amen.

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015