Devítník (Septuagesimae), 17. 2. 2019, Blahoslavův dům

čtení Písma sv.: J 15,1-11 / Iz 5,1-11

písně: 507, S 21, 261, 635, 671, 583, 388, 244, 404, 436

Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.
Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi. V uších mi zní slovo Hospodina zástupů: „Ano, zpustnou četné domy, i velké a pěkné budou liduprázdné. Deset jiter vinice vydá jediný bat a chómer osevu vydá jedinou éfu.“ Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno.

Píseň o vinici. Další píseň. Je to ten Izajáš ale bard! Tentokrát to vypadá na píseň milostnou, kdybychom nevěděli, že jsou to slova z knihy proroka Izajáše, klidně bychom si mohli myslet, že nasloucháme nějaké básni z Písně písní. Milý a jeho vyvolená, o které se tu zpívá jako o vinici, to by docela dobře sedělo. Zahrada nebo vinice... Představuji si, jak to asi Izajáš zpíval veřejně: o slavnosti vinobraní teče víno proudem, lidé korzují po městě v dobré náladě, zrovna jako při slavnostech vína na náměstí Svobody. A najednou se někam, odkud je dobře slyšet, postaví prorok a začne vyzpěvovat. Docela jako jarmareční zpěvák, který láká svoje posluchače na variace známých melodií a motivů.

„Můj milý měl vinici na úrodném svahu...“ Víno a chléb jsou tradičně symboly požehnání, mluvit o své milované jako o vinici tedy není nic zvláštního. Aspoň v Izajášově době ne, dneska teda úplně nevím... Zamilovaný vinař tu svou vinici zahrne láskyplnou péčí ve všech směrech – kypří půdu, vybírá kameny, které by révě bránily ve zdravém růstu, nasází ušlechtilou odrůdu, vybuduje zázemí pro výrobu dobrého moku... Zkrátka stará se, jak jen umí, nic nezanedbá, nic nenechá plavat, dává si velikou práci. To sedí i ve skutečnosti. Než si vinař může pochutnat na dobém víně, stojí ho to spoustu práce, starání, úsilí, lopotění, péče,... Tak nějak to tušíme i my, kdo bydlíme v Brně a ne třeba v Mikulově. Prorok zpívá o vinici jako o vyvolené milé, ale i tady obrazné vyjádření sedí dobře. Fungující a láskyplný vztah také vyžaduje lecjaké úsilí, přemáhání. Je třeba na něm pracovat, nespadne člověku do klína jen tak. Žádní pečení holubi rovnou do huby. Kdo chce dobré víno, musí si dát práci. A ve vztazích to funguje obdobně, zpívá prorok.

Jenže na vztah musejí být dva. V tomhle místě se prorokova serenáda začne šmodrchat. Milý/vinař udělal všechno možné i nemožné a čekal dobré, plné, šťavnaté a chutné plody svého snažení. Jenže vinice vyplodila jen pláňata. Odporná. Malé, tvrdé, trpké kuličky. To je první zlomový bod, první překvapivý moment Izajášovy písničky. Vinař právem očekával dobré hrozny. Těšil se. A ono nic. Vyrostlo cosi trpkého, planého, zakrslého. Milý právem očekával láskyplnou odezvu své milované. Vzájemnost. Oboustranně naplněný vztah. A ono nic. Na druhé straně je ticho, lhostejnost či přímo přehlížení. To je ovšem veliké zklamání. Tolik člověk vložil, investoval a k čemu? Co s tím?!
Vykašlat se na to! Myslím, že to je taková lidská a pochopitelná reakce. Když se přes veškeré úsilí nedostavují výsledky, odezva, nač se má člověk dál namáhat? Nač má plýtvat úsilím na něco či na někoho, kdo nedává zpátky? Milý/vinař z písničky to vidí také tak. Co jsem měl ještě udělat? Co jsem opomněl? Otázka je to řečnická, odpověď nepřichází. Nic víc se zkrátka udělat nedalo, problém není na straně vinaře, problém je vinice a její nevděk. Marná lásky snaha, tak jí učiňme přítrž. K takovéto vinici, k takovéto milé se obrátit zády. Už se o ni nebudu starat, už ji nebudu chránit a zahrnovat láskou, už ji nebudu všemožně opečovávat. Nechám ji být. Nechám ji napospas všemu, před čím jsem ji prve chránil, ať si poradí sama, dovede-li to. No, to se nám ta milostná písnička nějak kazí. A tak to hezky začalo...

Druhý zlom nastane, když prorok zazpívá další sloku. „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ Nezpívám o vinici, nezpívám o milencích, ať už v texaskách či bez nich, zpívám o vás! Vy jste ti přezíraví nevděčníci!
To je šok. Zrovna jako když prorok Nátan povídá králi Davidovi příběh o neurvalém boháči, který připravil svého chudého souseda o jedinou milovanou ovečku a na králův hněv nad takovou nespravedlností vypálí obvinění: „Ten muž jsi ty!“ A nemysleme si bláhově, že se nás Izajášova slova netýkají jen proto, že je v nich řeč o Izraelcích a judských mužích. Stejně dobře by mohl prorok říct: „Vinice Boží je církev a křesťané sadbou, z níž měl Hospodin potěšení.“ Nelze dělat, že se nás ta kousavá kritika netýká.

Bůh štědře obdarovává, stará se, ochraňuje,... A očekává, že člověk bude jeho obrazem, že bude usilovat o život v souhlase s Boží vůlí, o život respektující zvláštní místo každého jiného stvoření. A ono houbeles! Odpovědí na Boží lásku je často lidské sobectví, snaha zařídit se po svém a Boha ignorovat. Jak to, že se dopouštíte bezpráví?, ptá se prorokovými ústy Boží hlas. Je to zvláštní, my se tak často ptáváme přesně naopak: jak tohle může Bůh dovolit (je-li dobrý!)? Jako bychom nepřijímali svůj díl odpovědnosti a všechno házeli jen na Pána Boha.
Prorok Izajáš nám klade nepříjemné otázky na tělo: co je moje odpověď na Boží štědrost a dobrotu? Čím se Bohu za všechnu jeho péči odplácím? Podílím se na prosazování práva a spravedlnosti (a to nikoliv té lidské, ale té Boží)? Nejsem já ta, za kterou zůstává úpění? A dovedu si vlastně vůbec připustit, že ode mě Bůh něco očekává? Konkrétně právo a spravedlnost? Nebo jen pořád čekám já něco od něj? Jsem tím, kým mám být? Božím obrazem, solí země, světlem světa?

Jsou to hodně nepříjemné otázky. Člověk se vůči nim snadno začne cítit jako nahý v trní. Izajáš pokračuje další slokou: běda! To už je úplná hrůza. Z milostné písničky se stal žalozpěv, pohřební píseň. Ti, kdo zdánlivě bohatnou, ti, kdo využívají bídy druhých k vlastnímu prospěchu, zůstanou s prázdnýma rukama. Běda takovým, běda nám. Zmar, rozklad, vymření, to je to, co prorok ohlašuje lidem, kteří se k Bohu obrátili zády a začali si žít pohodlný život podle vlastních pravidel.
Takhle se ale člověku skončit nechce, co teda s tím? Izajášovy písničky, podobně jako slova dalších proroků, nejsou mnohdy zrovna rajská hudba, potěcha pro uši i pro duši. Jsou to slova soudu. Ale vlastně je dobré je poslouchat. Protože to s člověkem může pořádně zatřást a pohnout tím správným směrem. Od bezpráví k právu, od úpění ke spravedlnosti. Rozhodně je o čem přemýšlet.

Naštěstí však soud není to poslední slovo, které od Boha člověk slyší. Izajáš zpívá o vinici. Ježíš pak k té jeho písničce přidá další sloku: „Já jsem pravý vinný kmen...“ A najednou to celé dostane úplně nový rozměr. Bůh je obdivuhodně trpělivý vinař. A když už to vypadá s vinicí opravdu bledě, zasadí kmen docela nové kvality. Na něm to celé postaví nově. Na tomhle kmeni můžou růst, rozkošatět se i plodit ratolesti, které jsou na něj naroubovány. Navzdory tomu, že vinice sama vydala plody jen na nechutné patoky, má nyní šanci vydat dobré víno.
Zas je to hodně obrazné, Izajáš i evangelista Jan si na to potrpí. Smyslem je zpráva, že Kristus a můj vztah k němu, může proměnit i to, co mně samotné se nedaří, v čem selhávám. Zapotřebí je jediné – držet se pevně Ježíše a jeho lásky. To on udává orientaci, ukazuje, kam v životě a s životem směřovat. Nejen to. On také dává sílu dobrý život skutečně žít. Bohu díky za to. Amen

 

modlitba
Pane a Bože, děkujeme ti za to, že nás máš pořád rád, i když si to nezasloužíme. Děkujeme, že nám ukazuješ, kde a kdy děláme chyby, a přivádíš nás zpátky k sobě. Protože bez tebe by to s námi špatně dopadlo. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015