Blahoslavův dům, 31. 3. 2019, mh

 

 

Text:               Matoušovo evangelium 6, 9a                 

                

Čtení:              Lk 15, 11-32             

 

Písně:             609, S484, 433, 585, 487   

 

Kázání:

 

Bratři a sestry, slova modlitby Páně nás spojují. Sjednocují nás. Ve světě, ve kterém  tak těžko nacházíme nějakou shodu, natož abychom nacházeli nějakou společnou řeč, jsou tato slova něčím, co bezpočetné zástupy lidí vyslovují společně. Opakovaně. Pravidelně.

Postní doba, do které jsme vstoupili před třemi týdny, nás zve k přípravě na svátky velikonoc. Zve nás ke ztišení, usebrání, pokání a modlitbám. Také modlitba Páně bude znít častěji než obvykle. Proto je tím spíše na místě, abychom nad jejími slovy blíže zastavili.

Máme-li přemýšlet o modlitbě, je dobře si na úvod uvědomit: modlitba je nejpřiměřenější způsob, jak vůbec o Hospodinu můžeme mluvit. Když mluvíme o nějakém člověku, mluvíme o něm ve třetí osobě. To odpovídá situaci, kdy není přítomen: neslyší, co na jeho adresu říkáme – ať už s těmi nejlepšími úmysly nebo s těmi jinými, neuvidí, co v jeho přítomnosti děláme.

Ale Hospodinu vždycky bude přítomen, vlastně o něm nelze mluvit, jako by při tom nebyl. Když o něm mluvíme, tím spíše je přítomen. A je-li přítomen, nemůžeme jeho přítomnost nebrat v úvahu. Naopak, je na místě s jeho přítomností počítat. I když ho přímo neoslovujeme, můžeme pamatovat na to, že všechno co říkáme, vyslovujeme před jeho autoritou, před jeho slávou. A v takové situaci je tedy nejpřiměřenější mluvit přímo k němu.

„Otče náš, který jsi v nebesích“, začíná modlitba, kterou Ježíš učil své žáky. Její první slovo, oslovení zní Otče.

Když Pán ježíš nazýval Boha Otcem, nebylo to něco neobvyklého. Ve Staré smlouvě najdeme poměrně často, že Izraelci takto o svém Bohu mluví. Neobvyklé tu bylo něco jiného: Ježíš velmi často mluvil o Bohu jako o svém Otci. Dával tak zřetelně najevo, že jeho vztah k Bohu je ještě jiného druhu, než je tomu u ostatních lidí, že jeho vztah k Bohu je užší, je bytostný. Zde ale Ježíš vede své žáky – a spolu s nimi také nás – k tomu, aby se k Bohu se synovskou důvěrou vztahovali také. Jen díky Ježíši tedy smíme k Bohu přistupovat takto nesamozřejmě důvěrně.

Co tím vlastně říkáme, když nazýváme Boha Otcem? Otec býval v lidských pospolitostech zpravidla ten, kdo měl rozhodující autoritu. Je tím, kdo člověku dal život. Je tím, kdo život dál umožňuje – kdo vytváří podmínky k životu, buduje místo k životu, zajišťuje obživu. Otec byl tím, kdo život chrání – před různými nebezpečími, před vnějším ohrožením. Taková bývala v rodině role otce. Dnešní doba tyto tradiční role dostává do pohybu, ale tehdy o roli otce nebylo pochyb.

Když mluvíme o Bohu jako o Otci, nutně se nám ta slova spojují s představou otce, jakou jsme získali ze zkušenosti s našimi vlastními otci: někdy je naše zkušenost spojená s úctou, s láskou, někdy je spíš rozpačitá nebo i velmi zraňující, někdo takovou zkušenost postrádá, protože vyrůstal bez otce. Ať je ale naše zkušenost s vlastními otci jakákoli: když Hospodina nazýváme Otcem, vyznáváme, že on je pro nás dobrou otcovskou osobou. Dal nám život, umožňuje náš život, střeží náš život. Hospodin se k nám jako dobrý otec.

A přece tu není Hospodin jen jako můj Otce, ale vždycky jako náš Otec. Není tu jen pro mne, není tu pro mne víc než pro ostatní, není tu pro kohokoli více než pro druhé. Není můj, nemůžu si na jeho přízeň dělat nárok, není tu pro mne na úkor druhých. Byl a vždycky bude naším Otcem.

To je jedna z myšlenek, kterou můžeme zaznamenat v Podobenství o ztraceném synu (Podobenství o milosrdném otci), které jsme před chvílí slyšeli. Otec, který v tomto podobenství zpodobňuje nebeského Otce, chce být otcem oběma svým synům. Tomu, který mu věrně sloužil, stejně jako tomu, který se na něj vykašlal a zapíral jeho výchovu. Tomu, který se k němu pokorně vrací, stejně jako tomu, který mu vyčítá a z návratu bratra se neumí radovat.

Hospodin je Bohem, který je pro nás: je pro nás stejně, jako je pro druhé. I když se modlíme sami, v oné komůrce, kam Ježíš posílal své žáky k modlitbě, aby se na modlitbu mohli soustředit a nemodlili se druhým na odiv, i když v modlitbě vyslovujeme své nejosobnější prosby, víme, že on je pro nás stejně jako pro druhé.

A naopak: i v tom největším shromáždění, v davu lidí na sjezdu mládeže nebo při evangelickém Kirchentagu nebo kde jinde se také vyslovuje modlitba Páně, vím, že on je Otcem právě i pro mě. Není neosobní božskou silou, není jakousi neurčitou energií. Je Bohem, který se mnou otcovsky – a snad i mateřsky – jedná.

Zároveň ale zůstává svrchovaný. Zůstává Stvořitelem nebe i země. On trvá v tom prostoru, který je pro nás nedosažitelný, odkud teprve vždycky znovu do našeho světa sestupuje. To právě vyjadřují další slova modlitby: který jsi v nebesích.

 

Svrchovaný Bůh chce být naším Otcem: jaký je to paradox, jaký je to protimluv!

A jaká je to výsada – obracet se k němu jako ke svému Otci!

Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015