Blahoslavův dům, 13. 10. 2019, mh

 

 

Text:                Lukášovo evangelium 17, 11-19                       

                

Čtení:             2. Královská 5,1-3.7-15c    

 

Písně:            66, 688, 673, 647, 693, 550    

 

Kázání

 

Sestry a bratři,

co máme my dnes společného s leprózním Samařanem z Ježíšovy doby? A co nám tohle vyprávění říká nového do našich dní?

 

Vezměme to postupně: řekněme si, o jaký problém se tehdy jednalo.       

Malomocenství byla hrozná nemoc – zohyžďující, neléčitelná. V řadě zemí je ostatně hroznou nemocí dodnes – zvlášť tam, kde chybí lékařská péče, anebo léky. Anebo obojí.

Je to nemoc nakažlivá. Proto bývalo zvykem, že když se u někoho projevily příznaky nemoci, byl ze své obce, vesnice, města vypovězen, doslova vyobcován. A tak v Ježíšově době stávaly v Palestině za obcemi, vesnicemi či městy přístřešky těchto lidí. Někdy tu žila celá skupina, komunita malomocných – lidí, kteří tak trpěli nejen nevyléčitelnou nemocí, ale navíc také izolací od svých nejbližších, od rodiny a přátel, izolací od normálního života.  A také ovšem od bohoslužeb. 

O tom, jestli bude člověk prohlášen za nemocného malomocenstvím nebo ne, rozhodoval kněz. A stejně tak kněz rozhodoval i o tom, jestli – zcela nepravděpodobně a podivuhodně - nemoc pominula a uzdravený nemocný se zase může vrátit zpátky mezi lidi. Z toho důvodu se malomocní chodívali pravidelně svému knězi ukazovat.

Při své nemoci, při své izolaci byli odkázáni na almužny. Stávali kolem cest a čekali, až někdo půjde kolem, aby ho prosili o smilování: Zároveň ale měli povinnost už zdaleka hlasitě upozorňovat příchozího na svou nemoc.  Pak teprve mohli prosit o jídlo nebo o cokoliv, co by jim jejich nouzi ulehčilo.

Takovým způsobem se tehdy obracela skupina nemocných i na Ježíše. Znali ho už jako Mistra, tedy učitele. Už také zřejmě slyšeli o tom, jak jinde uzdravoval nemocné. A přece nemají odvahu, aby prosili o své uzdravení: prosí prostě jen o to, aby jim projevil svou přízeň. 

 

Jaký problém tomu odpovídá v našem světě? Jak je to s námi?

Malomocenství nebo také jinak lepra se vyskytuje i v dnešním světě, zvlášť v rovníkové Africe, na Madagaskaru, v Bangladéši, v Brazílii… Bývá hlášeno čtvrt milionu nových případů ročně. Nemoc už ale není považována za nevyléčitelnou.

V našem prostředí tuhle nemoc neznáme. A přece si dokážeme představit něco ze situace malomocných, jaké byli vystaveni a jakou zažívali: jejich izolaci. Byla to situace, při které člověk na sobě nesl znamení, stigma, kvůli kterému nesměl žít mezi ostatními, ani ve své rodině ani mezi přáteli nebo vůbec v normálním životě. Vyřadili je ze společnosti.

Anebo to je situace, kdy sám podléhám pocitu, že mezi ty druhé lidi vlastně nepatřím, že mezi nimi nemám svoje místo. Ať už je za tím pocit méněcennosti nebo naopak přezíravost a pýcha, moje pocity samospravedlnosti nebo naopak viny.  

A někdy pak vlastně ani nevím, co by mi pomohlo, co by moji situaci změnilo, co by mě zachránilo. Nevím, za co prosit. Už jen prostě prosím Boha, aby se smiloval, aby projevil svou přízeň.

 

Jak tenkrát Hospodin jednal?

Mistr Ježíš řekl malomocným: „Jděte a ukažte se kněžím!“ Ano, jak jsme už řekli, byli to kněží, kdo mohli posoudit, jak to je nyní s jejich nemocí. Neslyšíme tu od Ježíše žádný zvláštní výrok, nevidíme žádný náznak léčebného úkonu. Zazní jen ten jednoduchý pokyn.

Vyznívá ale docela nesmyslně: Proč by se teď ti lidé měli ukazovat kněžím? Což už jsou zdraví – Ježíš je už uzdravil? - Stalo se ale, že když uposlechli, když dali na Ježíšovo slovo, byli očištěni. Podobně jako to bylo se syrským Naamánem, o kterém jsme dnes také četli. Ačkoli měl Naamán mnoho námitek, nakonec udělal, co mu prorok Elíša vzkázal: šel a sedmkrát se umyl v řece Jordánu. Když uposlechl proroka, byl očištěn.

Ježíš uzdravoval svou božskou mocí. Těch deset bylo očištěno, když uznali jeho autoritu, když uposlechli, k čemu je vyzval. Očištěno jich bylo všech deset.

Ježíš pro ně měl ale ještě něco jiného. Ujištění o tom, že víra zachraňuje. To nakonec slyšel jenom jeden z nich – ten, který se k němu vrátil, aby mu poděkoval. Jak jsme slyšeli, byl to Samařan, muž z jiného, neizraelského rodu. Byl to tedy jinorodec, ale hlavně to byl jinověrec – člověk, který Hospodina uctíval jiným způsobem než Židé. Jen tenhle sektář se umí vrátit, u Ježíšových nohou chválí Boha, u těch Božích nohou děkuje Ježíši. A díky tomu zažije ještě něco jiného: může od Ježíše uslyšet radostnou novinu, že je pro svou víru zachráněn.

 

Jak jedná Hospodin v našem světě?

Zmínili jsme se o výskytu malomocenství ve světě. Zápas proti této nemoci je v podstatě úspěšný. Jsou známy bakterie, které způsobují tuto nemoc, jsou známy možnosti léčby. Už v tom, že lidé mají možnosti vědeckého poznávání, nacházíme projev Boží přízně.

Nemocným leprou se věnovalo a stále věnuje mnoho misijních stanic. Vedle nich vznikají léčebná zařízení s tímto zaměřením, snad nejznámější z nich je nemocnice, kterou založil farář a lékař Albert Schweitzer v africkém Lambaréne.

Kdyby vás toto téma zajímalo hlouběji nebo byste chtěli tuhle práci sami podpořit, je dobře, abyste věděli, že i v Česku působí organizace Likvidace Lepry, která organizuje pomoc malomocným v naší zemi. Také to je výsledek Božího působení. 

Hospodin ale jedná i při nás, kteří s malomocenstvím nemáme nic společného. Zachraňuje nás z naší izolace od druhých, z našeho vydělování se od druhých. Ježíš tehdy na své cestě do Jeruzaléma překonával nejrůznější hranice. Hranice mezi územími Galileou, Samařím a Judskem, hranice mezi etniky a jejich náboženstvím: židy a Samařany, hranice mezi zdravými a malomocnými. To nepřestává být příkladem a inspirací i pro nás. 

 

Ježíš nám i dnes vzkazuje: „Tvá víra tě zachránila od toho, co tě odděluje od druhých. Vstaň a běž.“ Amen.

 

 

.  

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015