7. neděle po Trojici, 4. 8. 2019, Blahoslavův dům

písně: 638, 689, 611, 542, 157
čtení Písma sv.: Kaz 1,2.12-14 & 2,18-23 / Lk 12,13-21

Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

 

Pamatujete se na Martu a Marii? Byla tu o nich řeč 14 dnů zpátky. Dnes to zní trochu podobně. Zase jeden sourozenecký spor. Zase ukřivděnost jednáním druhého. Zase jednoznačné přesvědčení o tom, jak jsou věci nespravedlivé. A konečně zase snaha mít Ježíše na své straně. Zase pokus zaštítit se jeho autoritou a nechat JEHO, aby sourozenci promluvil do duše a postavil jej tzv. do latě.
Něco je však přece jinak. Tentokrát se spor netočí kolem špinavého nádobí a míry pomoci s domácí obsluhou, ale kolem majetku. Ježíše cestou do Jeruzaléma vyhledá jeden mladík, aby si řekl o pomoc v dědickém sporu. Inu, Ježíš jako učitel získává v očích druhých mandát nejen k učení o duchovních věcech, ale také k rozhodčí pozici. Na svou dobu a ve svém kontextu nic neobvyklého.
Ano, neobvyklé je to, jak se k žádosti postaví Ježíš, samozřejmě. Žádost odmítá, odmítá totiž právě tu roli soudce. Jak to? Vždyť v Apoštolském vyznání vyslovujeme, že věříme v Ježíše jako soudce, který přijde soudit živé i mrtvé? Věříme, jasně. Život je ale pestřejší než precizně formulující dogmata. Tolik k tomu.

Ježíš jako by se žadatele ptal: Je to důležité? Opravdu? Pomůže ti to, když pro tebe vyhandluji víc?! K čemu ti to bude, u všech všudy? Pak vypráví podobenství.

Byl jednou jeden šikovný hospodář. Tvrdě pracoval a vyplácelo se to – dařilo se mu moc dobře. Jeden rok byl zvlášť úrodný. Na poli, v sadě, na záhonech, všude obrovská úroda. Krása pohledět. Jenže co s tím?! Hospodář nebyl žádný příštipkář, bylo ale zřejmé, že všechnu tu štědrou úrodu jeho skladiště nepojmou.
Co budu dělat?! Přece to nevyhodím, taková úroda, to by byla škoda, to by byl snad hřích,... Skoro by se chtělo říct příjemné dilema, ale to asi jen pro toho, kdo jako já, žije ve sladké nevědomosti, protože přemíru úrody nikdy řešit nemusel.
Dobrá, už to mám! povídá si hospodář v duchu. Situace si žádá odvážné řešení. Zbořím staré stodoly a postavím nové, prostornější, větší! Tak budu moci uskladnit a využít všecko. A budu mít konečně vystaráno! Konec otročení, konec práce od slunka do slunka, konec starostí, až postavím, konečně si užiju to, nač jsem se celý život tak dřel. Večírek jak se patří! Už napořád. Smělý podnikatelský záměr. Velkorysý. Ovšem dobře naplánovaný. Rozumný. Dost dobrý! (Alespoň tak se to posluchači zdá, není-li příliš v zajetí toho, že tenhle příběh už mockrát slyšel a v hlavě má šablonku toho, co je dobře a co ne.)
Na ten plán však bohužel nedojde. V noci si s boháčem přijde promluvit Bůh. Ty truhlíku, ty sis myslel, že jsi na to vyzrál, viď? Ale na něco jsi zapomněl. Příslovečné „jako na smrt“... Jenže ona smrt nezapomněla na tebe, dnes v noci si pro tebe přijdou, a jak praví klasik, Jára Cimrman, je zakázáno cokoliv si s sebou brát do hrobu! Všechno to tu zůstane a co s tím? Čí to asi bude?!
To je rána! Hospodář měl plány, vizi i dostatek elánu, aby se pustil do jejich uskutečňování a najednou bum!, blesk z čistého nebe. To je tragédie.
Vnímám ji v tom příběhu ve 3 rovinách.
Asi nejsilněji v tom, že si ten hospodář neužije to, nač se tolik napracoval. Pořád chtěl růst, chtěl rozšiřovat provoz, představuju si takové to odkládání AŽ udělám tamto a AŽ se mi vrátí tahle investice, AŽ bude tohle hotové... Neustálé posouvání radosti (a vděčnosti) někam do budoucna. Jenže ono na to budoucno vůbec nemusí dojít, že? Blízkost smrti nevnímám v tom Ježíšově příběhu jako trest za hospodářovo chování. Vždyť on se chová fakt příkladně a rozumně. Ale vytěsnil smrt jako úběžník. Jede si jen po svém. Když se ukáže, že smrt proto ze života nezmizela, je to náraz.
Druhý rozměr hospodářovy tragédie je v tom, že jeho (poctivá) snaha vyšumí do ztracena. Kdo to všechno zdědí? Stát? Nebo někdo ze zaměstnanců? Abraham jednou vzdychá k Hospodinu, že po něm bude dědit sluha Elíezer, když není jiného dědice. Tady to vypadá ještě hůř. Hospodář si povídá jen sám se sebou, jako by nežil v žádných vztazích. Žádná manželka, děti, neteře, synovci, nic takového... S nikým není nablízko. Jeho řeč zní jako samomluva sebestředného samotáře. Tohle je moment skutečně na pováženou! Co s tím vším bude?! Říkám si, ještě že dnes lze předem odkázat pozůstalost některé dobročinné neziskové organizaci. Hospodář by ovšem nejspíš nevyužil ani tuto možnost. Široko daleko kolem něj je vztahové pusto a prázdno. Dokonce i Bůh se mu musí jít připomínat ve snu, aby věděl, že nezmizel, že tu pořád ještě je.
Do třetice mi přijde tragické, že hospodář zjišťuje, že se nerozhodoval dobře. Investoval, budoval, snažil se. Jenže investoval do něčeho beze smyslu a nebudoval dost to, co naopak smysl má. To je náročné zjištění. Vsadil na špatnou kartu. Neinvestoval do toho, co má smysl i tváří v tvář smrti, do něčeho, co obstojí i v nebi. Zjistit takhle v poslední hodince, že jsem celý život věnovala něčemu, co ztrácí smysl, to nechceš. Proto to také Ježíš povídá, myslím. Abychom to nemuseli zjistit až v tu úplně poslední chvíli...

Mladík, co chtěl mít Ježíše na své straně, jako zastánce dostává lekci. Takhle to dopadá, když člověk nepřemýšlí, o co v životě skutečně jde, co má trvalou hodnotu, kvůli čemu má smysl si dělat starosti.
Je to lekce i pro nás. I my se někdy ocitáme v zajetí plánů, povinností, starostí, jak co nejlépe zajistit budoucnost. Když máme dostatek prostředků, když máme finanční rezervy, cítíme se jistěji, ne že ne. Ježíš varuje před posedlou touhou po trvalém růstu, nenasytností. To aby člověk neztratil ze zřetele to podstatné.

Oč mi v životě jde? Na čem mi záleží? Kvůli čemu si dělám starosti? Je to opravdu něco, v čem je život, nebo jen balast, který se sesype jako domeček z karet, až o život půjde? Na to se mě to podobenství, respektive celý Ježíšův rozhovor s nespokojeným dědicem ptá.

Navzdory tomu, jak drsně to vyprávění zní, v něm slyším i povzbuzení. Když se takový velikášský boháč objeví v pohádce, třeba jako Pandrhola, jeho velkohubou chamtivost většinou rázně zatne zubatá kmotra. V podobenství se ale místo ní objevuje na scéně někdo jiný. Místo smrtky promlouvá Bůh. Bůh, kterého boháč i Ježíše oslovivší dědic vypustili ze svých plánů, Bůh, který leckdy i nám vypadne z našich úvah, plánů a rozpočtů. A to je velký rozdíl. Boží hlas totiž znamená šanci. Příležitost (byť třeba krátkou) změnit se, „přehodnotit všechny hodnoty“, začít vidět i druhé, začít vidět život jako dar, který nemám ve své moci. Díky za to. Amen

modlitba
Bože, staráš se o nás každý den a víš, co potřebujeme. Osvoboď nás, abychom se neztráceli ve starostech a v každodenním shonu. Dej, ať se umíme spolu s tebou radovat a těšit se ze života jako z daru, který jsi nám dal. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015