Boží hod velikonoční, 21. 4. 2019, Blahoslavův dům

 

„ROZVZPOMÍNÁNÍ“

 

písně: 662, S 324, 333A, 605, 392, 397, 523, 347, 350

čtení Písma sv.: Sf 3,14-20 / Lk 24,1-12

 

Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.

 

Šly z rána ke hrobu Marie Magdalena a matka Jakuba a ještě jedna žena... ano, je tam ještě jedna. Já. Jdu se ženami brzkým ránem ke hrobu, a pak peláším od hrobu s radostnou zprávou a toužím tu svou radost sdílet s vámi. Jenže... jenže vy jste to o tom prázdném hrobě mnozí slyšeli už asi tak 67x, každý rok znovu, podle Jana, podle Matouše, podle Marka, podle Lukáše, o epištolách nemluvě... Někdy je těžké tu velikonoční radost zažít znovu, nějak autenticky. Jiným zas brání ve výhledu jejich vlastní životní Velké pátky, jejich momentální utrpení a utrpení jejich blízkých, těžké umírání a bolest všeho druhu. A pro někoho jsou to prostě jen slova, která se mu nepropojují s jeho vlastním příběhem. Třeba takové vzkříšení... Zkrátka, mám trochu obavy, abych i já nedopadla jako ty ženy, které šly k druhým s dobrou zprávou...

Je ráno. Brzy. Rozbřesk. První tramvaje, první autobusy. Město však většinou ještě spí. Ženy jdou „na hrob“. Vlastně tak trochu jako my, když nosíme květiny a hrabeme cestičky a pečujeme o památníky svých milých. Potřebujeme svou lásku k nim žít i po smrti a tohle je dobrá cesta. Taky se u toho dá vzpomínat... Marie, Jana a ty další jsou na tom podobně. Chtějí svou lásku a úctu k Ježíši nějak projevit i teď, když už je po smrti. Chtějí taky po šabbatu dotáhnout, co už se v pátek večer nestihlo, chtějí dokončit pohřební obřady mazáním vonnými mastmi. Naposledy Mistrovi posloužit. Když slyším o těch vonných mastech, napadá mě vzpomínka na Betanii a na ženu, která tam také Ježíše pomazala. A on prý, že je to už napřed k pohřbu. Plísnili ji za to, ale ona to udělala z lásky. Ony si teď taky nesou vonné směsi, taky to jdou udělat z lásky. Láska voní...
A že ta jejich musí být pořádná! Jdou přece pomazat tělo člověka, kterého sice milovaly a obdivovaly, ale kterého před smrtí zmučili bičováním a křížem. Bude to nebohé tělo vůbec k poznání? A půjde ten pohled s odstupem času unést? Sotva se v sobotu trochu oklepaly, už se s tím mají v neděli znovu potkat. Pro mě jsou ohromně statečné už proto, že jsou k tomu setkání odhodlané.
Jenomže ouha, tělo nikde! Hrob je otevřený, to je nezarazí, vejdou dovnitř, ale tam nic. Hrob je prázdný. Co teď? Co se asi stalo? Podle evangelisty Jana je přijde v takové chvíli jako první člověku na mysl, že Ježíšovi nedali nepřátelé pokoj ani po smrti a jeho tělo ukradli. Nebo je to nějaké tajuplné spiknutí? Člověku často přicházejí na mysl asociace dle aktuálního rozpoložení. Jenomže co teď s tím? Ženy jsou nyní bezradné. Člověk se vůbec občas cítí bezradně, když najednou narazí na nečekanou prázdnotu na významných místech.
Naštěstí se objevují 2 muži. Boží poslové. Proč 2? Protože důvěryhodné je svědectví nejméně 2 svědků. To musí ženy vědět, tak aby se měly o co opřít. Doteď to všechno bylo zvláštní, ale teď?
Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Jste na špatné adrese! Mezi mrtvolami nelze čekat život, v životě zas člověk neočekává mrtvolu. Obraťte svůj pohled od hrobu, od mrtvého... To nejdůležitější z poselství zářivých poslů ale je: Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát. No, na to si asi opravdu nevzpomněly. Jak taky, když to všechno viděly, smrt i ukládání do hrobu... A samotné, bez pomoci 2 svědků by si smutné ženy Kristova slova v opuštěném hrobě zřejmě ani nevybavily. Ale on přece skutečně říkal, že vstane. Tak to je ono! Ženy mají najednou jasno. Rozvzpomněly se. Slova o vzkříšení se jim staly přítomnými, aktuálními. Nepotřebují žádné důkazy. Kristus žije! Tak to je!
Pak nepotřebují, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Dávají se do pohybu, pílí za učedníky, aby jim tu radostnou novinu pověděly. Respektive, aby jim ji připomněly, jako ji poslové připomněli jim. Aby se i pro učedníky stala zvěst o vzkříšení skutečně živou.

Narazí. Na mužské? Kdepak, to by bylo přílišné zjednodušení. Na nedůvěru. Ta možná vyrostla z pocitu jisté apoštolské nadřazenosti, ale možná taky ne. Prostě je. Ukřižovaný Ježíš že vstal z mrtvých?! To má být vtip? Jestli ne, tak jste se nejspíš pomátly, milé dámy... Dokud se vše zdálo být v pořádku, nechtěli ani slyšet o kříži. A když se naopak přivalil smutek a beznaděj kříže, nechtějí ani slyšet o nějaké naději, o vzkříšení. Apoštol Pavel později napíše: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Kristovi nejbližší po ukřižování opravdu potřebují prožít osvobodivou proměnu pohledu. Bylo by hrozným omylem začít Ježíše považovat jen za inspirativní postavu minulosti, jenom za blednoucí vzpomínku, kterou nezbývá než nabalzamovat a rozejít se sklesle do svých domovů. Nevěřit dál, že Ježíšovi patří budoucnost navěky.
Bylo by hrozné, kdyby už Ježíšův příběh neměl reálné pokračování… Co by to vlastně znamenalo pro nás, kdyby Ježíš vzkříšen nebyl? Buď by to znamenalo, že žádné vzkříšení neexistuje, anebo že sice existuje, ale Bůh z nějakého důvodu nevzkřísil zrovna Ježíše Nazaretského. Jedna možnost horší než druhá. Z obou by vyplývalo, že Ježíšův příběh nemá budoucnost a tím pádem dost postrádá smysl. Pravdu by měli spíš ti, kdo ho ukřižovali. Ve světě by tedy vítězily hrubá síla a egoismus.

„Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Ženy se rozvzpomněly. Učedníci, ti nejbližší i další kolem, ne. Alespoň zatím. No, to nám na velikonoční neděle pěkně začíná! Ještě, že aspoň Petr se sbalí a běží se tam sám podívat. Inu, Petr, do všeho hrr, tak ho známe. Do hrobu nevleze, podívá se jen zvenčí. Zvenku viděno, zůstala tu jen plátna. Petr se diví. Ale kdo se diví, ten připouští, že ho lze ještě něčím překvapit. Je na dobré cestě...
Ještě to dá hodně práce, než se rozvzpomenou i ti další. Než se učedníci potkají s velikonoční radostí, než ji sami prožijí. Ale pak si to zas nebudou umět nechat pro sebe, úplně stejně jako ženy. Budou tu radost vyřizovat, svědčit o ní, kázat ji, zpřítomňovat ji v biblických příbězích i pro druhé. „Mrtvá“ slova ožijí, dostanou novou, aktuální sílu. A tak se mezi ty, kdo věří ve vzkříšení Ježíše Krista, budou postupně připojovat další a další. I my.

Vzpomeňte, co slíbil náš Mistr Ježíš živý a znovu čekejte veliké Boží divy. I vy ve svých bolestech, ve svých zápasech, ve své bezradnosti,... ...protože tohle jsou Velikonoce. Spolehnout se, že v Kristu život skutečně vítězí nad smrtí. Láska nad hrubou silou a záští. Víra nad nedůvěrou. Naděje nad beznadějí. Odpuštění nad odplatou. A to je taky ta radost. Jste v ní? Já ano. Snad se v tom potkáme. Dnes nebo jindy. Protože ta radost neplatí jen pro Velikonoce, ale pro pořád. Bohu díky. Amen

 

 

modlitba
Ježíši, ty zmrtvýchvstalý a živý, díky ti za všechny, kdo nám vyprávěli tvůj příběh. Prosíme, zaplaš naši nedůvěru, dej nám zažít radost ze zprávy o tom, že díky tvému vzkříšení zloba a násilí nemají poslední slovo. Že poslední slovo nad životem máš ty, který tolik miluješ nás i celý svět. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015