Květná neděle, 14. 4. 2019, Blahoslavův dům / Tišnov

 

písně: ž 118, S 360, 187, 615, 368, 636

čtení Písma sv.: Mt 21,1-11 / Ž 22,1-22

 

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.

Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.

Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“

Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!

Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.

Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.
Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!

Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy,
mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem.
Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.

Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc!
Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou;
zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců!
A tys mi odpověděl.

 

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Kristova slova na kříži. Mnozí jsme si asi zvykli vnímat tento žalm právě skrze Ježíšovu modlitbu. A pro četnost podobností mezi textem žalmu a událostmi pašijního příběhu si mnozí zvykli číst žalmistova slova jako proroctví Kristova utrpení. Kloním se spíš k těm, kdo mají za to, že evangelisté při líčení Ježíšových posledních hodin měli žalm zkrátka na paměti. A do svého vyprávění jej vědomě či bezděky promítli.
Jednota bratrská měla ve zvyku číst 22. žalm o Květné neděli. Možná proto, abychom pak při Pašijích té Ježíšově modlitbě lépe rozuměli.

Tu starou píseň si Ježíš půjčil, aby vyjádřil, co cítí, jak mu je. To je na ní, podobně jako na mnoha dalších žalmech i jiných písních, vzácné – že si ji člověk může vypůjčit, dojdou-li mu vlastní slova. Každý z obrazů, které žalmista používá, mohl mít konkrétní pozadí, je jich však dohromady nakupeno tolik, že z nich nelze dost dobře poskládat jeden konkrétní příběh. A právě tím se píseň stává otevřenou mnoha příběhům. Může s ní souznít člověk nemocný, pronásledovaný, nespravedlivě souzený, člověk opuštěný, člověk, který zažívá, že trápení je blízko a Bůh daleko.

V tom úpěnlivém nářku, který žalmista nechce ztišit ve dne ani v noci, zaznívají trojí obrazy strádání. Asi nejpočetnější jsou ty, které vykreslují strázně a protivníky jako útoky zvířat. Řeč je opakovaně o býcích, lvu, psech, dokonce dojde i na jednorožce (a na rozdíl od mytologie či pohádek vůbec nepůsobí sympaticky). Říkám si, nakolik jsou ty obrazy výmluvné pro nás dnes. Bášanské tury jsem si našla v biblickém slovníku, prý byli pověstní svou silou a útočností. Ne že bych tomu nechtěla věřit, ale moc to se mnou nerezonuje. To ještě tak ti psi, smečku toulavých, hladových potvor si představit dokážu. Co by vyvolalo ten samý dojem dnes? Napadají mě parafáze... Partička skinů mě kruhem svírá... Fotbaloví ultras mě obstoupili... Otvírají si na mě hubu jako vymahači dluhů, jako z řetězu utržený exekutor... Takhle nějak si to představuju já. O kom, o čem to však žalmista mluví jako o turech? O nepřátelích lidských? Nebo tak poeticky pojmenovává zlo, hrozbu smrti, zmaru? Nebo kolem něj krouží úzkostné sny? Či snad výčitky svědomí? S jistotou nevíme, je to však cosi, co se modlitebníkovi staví na odpor a žene ho do kouta.
Další obrazy pro tíseň, které v žalmu nacházíme, jsou spojeny s nemocí či tělesnou újmou. Uvolněné kosti, jejich počítání, jazyk přilepený k patru, vyčerpání,... Tady už nemusíme zápasit s dobovým kontextem. Situace nemocného, slabého člověka je dobře srozumitelná. Alespoň tomu, kdo už situaci nemoci a z ní rostoucí bezmoci zakusil na vlastní kůži.
Třetí vrstva obrazů strádání jsou metafory samozvaného soudu, který modlitebníka/žalmistu posuzuje (a žel, odsuzuje). Zvlášť silně zaznívá zmínka o dělení roucha a losování o oděv. Těžko si nevybavit losování o Ježíšovy šaty, které zmiňují všichni 4 evangelisté. Znamená to ovšem zároveň, že pro žalmistu protivníci jednají s umírajícím, ubohým už jako se zemřelým. Obírají jej o jeho věci, nárokují si je pro sebe.

Celý žalm prostupuje jako zásadní téma samoty, opuštěnosti – lidmi i Bohem. Žalmista se dokonce označuje za červa. Znamená to škůdce? Nebo živočicha, kterého se zle snadno zbavit – rychlým zašlápnutím či rozmáčknutím? Těžko říct. Modlitebník si však jednoznačně stěžuje na ztrátu lidské důstojnosti – poznává ji obzvlášť palčivě díky tomu, jak na jeho situaci krajní nouze reaguje okolí. Nezažívá solidaritu, účast, prostý soucit či dokonce pomoc, ale naopak posměch, pošklebky. Tento postoj okolí, který ukazuje nikoliv sounáležitost, nýbrž odstup, utrpení modlitebníka nejen že nezmírňuje, ale ještě více vyhrocuje.
Ti, kdo jsou kolem, navíc zpochybňují samotný vztah modlitebníka k Bohu. Ironicky staví na hlavu zbožnou zásadu spolehnout se cele na Hospodina. Jakoby říkali: „No to se podívejme, jak se mu ta jeho zbožnost vyplácí!“ Či ještě hůř: „Jestli je pravda, ten člověk sebe svěřil Hospodinu, jak to, že mu nepomůže?! Ono to asi bude jinak...“ A znovu se člověku do hlavy cpe scéna Ježíšova ukřižování, posměch kolemjdoucích, palčivá otázka, proč Bůh nepomůže, je-li toto Boží Syn...

22. žalm nepopisuje příčiny, pro které je modlitebník v tak žalostném stavu. Jakkoliv svůj nářek začíná onou tolik známou kvílivou otázkou: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, mluví žalmista o tom, co je teď a tady, o svém stavu, o svém rozpoložení. Právě tato otevřenost umožňuje přisvojit si žalm v různých situacích, v různých příbězích. Otázka „proč?“ se ostatně neptá po příčině, ale po smyslu a účelu, jak už je pro hebrejské myšlení obvyklé. Má tahle opuštěnost smysl, Hospodine? Tak mi ho sděl!

Znovu a znovu upoutává mou pozornost, jak se v žalmu střídá žalozpěv s vyjádřením veliké důvěry v Boha. Modlitebník navzdory svému pocitu opuštěnosti připomíná Boží vztah k Izraeli, jehož důvěra v Hospodina dosud nebyla zklamána, svůj osobní vztah k Bohu vyznává v obraze Boha jako svého tvůrce, který s ním i v roli jakési porodní asistentky byl od počátku života. Tato důvěra je žalmistovou odpovědí na situaci, v níž se osobně blízký Bůh najednou stal vzdáleným. Podle profesora Pavla Filipiho je tato zkušenost pro člověka snad častější než otázka po faktické existenci či neexistenci Boží. Připusťme, že Bůh je. Ale je daleko. Co s tím? Komu se s tím svěřit?
Asi obvyklejší je začít si stěžovat lidem kolem.
Žalmista však jde jinou cestou – volá k Bohu. I když se zdá být daleko, přece má smysl právě k němu volat. Elie Wiesel, židovský esejista, prozaik a dramatik, který přežil několik koncentračních táborů i holokaust jako takový, k tomu prý vyprávěl příběh o tatínkovi, který jde se synem do lesa. Synek se ztratí, bloudí lesem a volá: „Tati, tatínku!“ Dokud volá, má naději na záchranu. Kdyby přestal křičet, už mnoho šancí nemá. Stejně tak žalmista vyznává: já pořád volám. Ve dne, v noci, k Hospodinu, ne jinam, i když mi je, jako by mě Bůh docela opustil. Nechce se s tím mířit.

A tys mi odpověděl. Vyslyšel jsi mě. Zareagoval jsi na mě. Dal jsi mi najevo odezvu. Tohle v sobě nese ta jediná věta. Obrat o 180°. Nevíme, jak, ale žalmista přece nějak zakusil, že ho Bůh neopustil. Neznamená to vytržení z utrpení náhlým zvratem běhu událostí, žádný Deus ex machina. Znamená to však zkušenost, že Bůh člověku je a zůstává blízko i v té nejtěžší nouzi.

V dnes čtené pasáži z 22. žalmu slyším povzbuzení, že i když prožívám otřesnou situaci, stále ještě mohu volat k Bohu. I když se zdá, že mlčí, že je daleko. A když už nemám slova, mohu se modlit tento žalm. Jako se ho modlil žalmista, Ježíš a jistě i mnoho dalších. A konečně, smím mít naději, věřit a spoléhat, že se Bůh ozve zpět. Jako to zažil žalmista. Jako to bylo s Ježíšem, jehož příběh na kříži ani v hrobě neskončil. Myslím, že právě o tu naději v posledu vždy znovu jde.

 

Pane a Bože, i kdyby sebehůř bylo, nechceme se odstřihnout od tebe. Prosíme, buď a zůstávej s námi. Amen

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015