Blahoslavův dům, 25. 10. 20, Michaela Najbrtová

 

Text: Mk 10, 17-27

 

Písně: S 367, 442, 443, S 189   

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

asi každý z nás se občas pozastaví nad myšlenkou, zda je jeho život spokojený, kvalitní, zda je naplněný a jestli dává smysl. Jaký má náš život význam. Jaký má význam to, co děláme, o co usilujeme. Jestli to má význam. Někteří lidé spokojenost po celý život marně hledají, ti šťastní ji občas nacházejí a snad každý člověk měl určitě někdy pocit, že zase ztratil to, co našel. 

            V dnešní společnosti chceme vědět, jak dosáhnout spokojenosti, naplněnosti či poznat, co je smyslem našeho života, co nejrychleji a nejlépe bez námahy. V dnešní společnosti chceme získat vše a nic neztratit, nic neobětovat, a to i v případě, že by nám to pomohlo. V dnešní společnosti chceme všechno a rychle získat a nic neztratit. V dnešní společnosti – ale zřejmě to platí pro každou dobu a každé místo a každou společnost.

            Někteří z nás si myslí, že tou správnou cestou ke spokojenosti, k životnímu naplnění, ke smyslu života, je najít si kvalitního partnera, perspektivní práci, vydělávat peníze, postavit hezký dům, mít děti a šťastnou rodinu, a pak už jen žít šťastně až do smrti, jako v pohádce. Někdo chce dosáhnout velkých objevů, jiný významného postavení, nebo něco velkého dokázat, získat uznání, získat moc, proslavit se, a zase jako v pohádce žít šťastně až do smrti. A někdo chce dokázat, aby život uspěl i po smrti, usiluje teď pro to potom. Někdo chce mít dokonalý život teď, různými způsoby, podle své představy. Někdo chce dokonce mít život dokonalý i z pohledu věčnosti, podle toho, co chce Bůh. Být dokonalý v Božích očích. Žít šťastně i po smrti. Úsilí o dokonalost teď pro teď a úsilí o dokonalost teď pro to potom.

            A pak jsou tu lidé, kteří o životní spokojenost neusilují. Neusilují o dokonalost, o spokojenost, o spokojenou dokonalost, o dokonalou spokojenost. Stojí to hodně sil a soustřední a námahy a samo to úsilí snižuje komfort a spokojenost. Anebo žijeme ze dne na den, z deště pod okap. Nestíháme ani běžný provoz a o nějakém úsilí si jen necháváme zdát.

            Nebo na úsilí o dokonalost nemáme čas. A když ho máme, když si ho uděláme, nemusí nás to udělat šťastným. Životní workoholismus není zárukou životní spokojenosti. A pak dokonalost v životě nefunguje. Vždy nám bude něco nebo někde chybět, objeví se problémy, které mohou být každý den jiné a nikdy se nám nepodaří dosáhnout dokonalosti. Dosažení dokonalosti je ideálem, kterého i přes veškerou snahu, nelze dosáhnout. (Ani velbloud, který na sobě pracuje sebevíc, hubne, drží dietu, cvičí, uchem jehly prostě neprojde.)

           

            V dnešním příběhu se setkáváme s člověkem, který přiběhl k Ježíšovi, když se chystal na další cestu. Doslova k Ježíšovi přibíhá, na poslední chvíli, když už je na odchodu, když už je málem pryč, žene se k němu s nejdůležitější životní otázkou: Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?

            To je otázka. Opravdu zásadní. Otázka ne za milión korun, ani za milión dolarů, ale otázka za všechno. Otázka za všechny peníze.

            Odkud začít? A je na to čas? Pán Ježíš odchází. A najednou takováto otázka. Životní, celoživotní. To bude nadlouho. Jde o všechno, tak se bude mluvit o všem. Ale – Pán Ježíš si čas udělá. Pán Ježíš čas má. Pán Ježíš na tuhle největší otázku čas má. Odpovídá.

            Není to zrovna odpověď, kterou by si ten přibíhající člověk představoval. On není žádný začátečník. Není to žádný prvňáček. Není to žádný žáček. A Pán Ježíš odpovídá tím, co bychom mohli označit za takové základní vzdělání. Za základní školu. Opakuje staré pravdy, které zná (a více méně dodržuje) nejen každý zbožný žid Ježíšovy doby, ale i naprostá většina z nás, dnešních lidí. Něco, co znají a víceméně dodržují většinou všichni: Nebudeš vraždit, cizoložit, krást, lhát, podvádět a važ si svých rodičů. Tak jistě, někdy nám to ujede. Ale za určitou životní normu jsou ty věci považovány obecně. Tehdy jako dnes. Dnes jako tehdy. Univerzálně.

            Jsou to triviální věci. Sice není vždycky jednoduché je dodržovat, stojí to životní úsilí, ale jsou to opravdu ty základní věci. A všimněme si také, že Pán Ježíš tady uvádí návody a vodítka z druhé desky Desatera. Tohle se specificky netýká jenom zbožných lidí. Nemluví se tady (aspoň explicitně, přímo) o vztahu k Bohu. Jde o jakési základní normy mezilidského chování.

            A to všechno ten přibíhající člověk dodržoval. Tuhle základní školu slušného života, života, o kterém se dá mluvit ve slušné společnosti, tu má za sebou. Tuhle základní školní docházku splnil, vychodil, to dělal už od mládí. A ono to spíš vypadá, že dodržoval i spoustu dalších věcí, že plnil mnohem víc než jen tyhle úplné základy. Že s dodržováním předpisů Tóry neměl problém, že se fakt snažil, že opravdu dodržoval, co se dalo, nebo dokonce co se mělo a patřilo. Všechno, co se dalo, všechno co se patřilo.

            A od Ježíše čeká určitě něco jiného, něco navíc, nějaký poslední díl skládačky. Poslední ingredienci receptu, který už dávno zná a používá, ale kterému by mohl Ježíš dodat ještě nějaký ten poslední detail. Přibíhající člověk vypadá, že všechno zná, že zná všechno a umí použít všechno, aby uvařil tu pravou rajskou polévku. Nejenom, že zná recept, nejenom, že ví, že do ní musí použít pravá rajčata a ne jen nějaký protlak nebo dokonce instantní polotovar. Ví, že poctivě udělaná rajská chce čas – a on tomu ten čas věnuje, však odbíhá za Ježíšem jen na chvilku, jen na poslední chvíli. Pro něj to není vlastně zas tak velká otázka. Všechno už to zná, všechno už to umí udělat, rajskou uvařit takovou, že s ní může rovnou do ráje. Od Ježíše čeká, že mu poradí, jestli na smetanovou ozdobu patří ještě petrželka nebo bazalka. Aby až zazvoní budík k poslednímu servírování, měl všechno připraveno tak, aby mu v rajském ráji nestrhli za jeho rajskou vstupenku ani bodík.

            Pán Ježíš hledí na toho člověka s láskou. Skromnost stranou, snad byl opravdu takový, snad vedl život bez výstředností a ubližování druhým. Asi ano. Takhle žít určitě není jednoduché a není to málo. Není to málo a Pán hledí na onoho člověka s láskou, ví, co potřebuje, dokáže číst v jeho srdci. Nemyslí pouze na to, co mu řekne, nýbrž myslí na něj jako na člověka, kterého má před sebou. Ví, co potřebuje, ale zároveň ho má ho rád takového, jaký je, nehodnotí ho a nesoudí. Je to pohled, který má onoho člověka vytrhnout z jeho pohodlného a zajištěného života k dobrodružství stát se opravdovým křesťanem.

            O tohle nakonec jde, o tohle kráčí, nebo řečeno dnes s tím přibíhajícím, o tohle v životě běží. Dnes je asi potřeba vůbec zdůrazňovat, vůbec upozorňovat na to, že je důležité přemýšlet o tom, jak dát životu smysl. A to nejen pro teď, ale z pohledu věčnosti, z pohledu Božího. V té dnešní uspěchané době, na výkon zaměřené době, době nestíhání spokojenosti, době stále dokonalejších a stále nedokonalých výkonů, je potřeba připomínat, že smysl života má smysl hledat, a že ho má smysl hledat nakonec za tímto životem, v tom, co ten život tady přesahuje.

            Nám dnešním křesťanům pak stojí za to připomínat, že víra není životní workoholismus v úsilí o dokonalost na poli zbožnosti. Že víra není dodržování. Že víra není dodržování všeho, co se nesmí a co se musí. Že to je taková základní škola, to je tu vlastně pro všechny – to je základní vzdělání, řekli bychom povinná školní docházka.

            A hledání smyslu života za tímto životem není v dodržování něčeho navíc, ale v následování Ježíše Krista. Úsilí o dokonalost ve víře to je jenom začátek, a vždycky mu bude něco chybět. I kdyby člověk dělal všechno a dodržoval všechno, vždycky mu bude něco chybět. Třeba jen jedno, třeba jenom jediná věc.

            V tom dnešním příběhu se mluví o majetku. Majetku, kterého se ten člověk nechce vzdát. Majetek to nakonec nejsou cenné papírky nebo tehdy hřivny a talenty nebo dnes suma na účtu nebo postaru v polštáři. Majetek je životní zajištěnost. Jistě taky životní standard, životní pohodlí, životní možnosti, ale hlavně a vždycky životní zajištěnost. Respektive pocit životní zajištěnosti, protože z pohledu věčnosti je to zajištěnost jenom papírová, jenom virtuální, je to jenom taková bublina.

            Ale jak říkají učedníci: kdo si dokáže představit život bez takové bubliny, nebo bublinky, nebo alespoň úsilí o takovou bublinečku. Pokud je tohle podmínka pro úspěch v rajské soutěži, tak to potěš Pán Bůh. To jsme prakticky všichni v bublině.

            Ten přibíhající smuten odešel. Nevíme, jak to dopadlo, ale v té chvíli odchází. Všecko dodržel, ale to jedno, co mu schází, to nedal. Nedává to, nerozdává. Nedává všechno. Nedokáže si představit, že by svoje zajištění rozdal, že by se ho vzdal a rozdal. V úsilí o dokonalost je to na něj moc velké sousto.

            Stát se Ježíšovým učedníkem, nastoupit k němu do učení po ukončení základního vzdělání, stát se jeho žáky, jeho pomocníky, jeho učni, to znamená ho následovat.

            Nikdy se k tomu nedostaneme tak, že bychom sami zvládli dokončit vůbec i to základní vzdělání. Vždycky nám to jedno, to jediné bude chybět. Nedokážeme se úplně nebo jednou provždy vzdát zajištění nebo touhy po zajištění. Úsilí o smysluplný život, který bychom si sami zajistili, to nakonec vždycky ztroskotá.

            Díky Bohu ovšem Pán Ježíš dokáže velblouda uchem jehly prostrčit. Dokáže z nás nedokonalých dělat své učedníky a učednice a nabízet nám podíl na věčném životě. To neznamená, že bychom mohli nebo měli jednat, jakoby tedy všechno bylo jedno. To ne, ale máme se vzdát úsilí o ospravedlnění našeho podílu na věčném životě vlastními silami.

           A místo toho se máme a můžeme soustředit na vztah k Pánu Ježíši, na následování Ježíše. Jít k němu do učení. Od něj se jistě učit i ty základní věci, ale hlavně se od něj učit, že zajištěnost našeho života je právě a jedině ve vztahu k němu, ve vztahu s ním, že jedině díky němu a díky Bohu může dát náš život nakonec smysl. A ne nakonec jako na konci života, ale životní smysl, spokojenost, radost můžeme a máme nacházet všude tam, kde se vztáhneme k Ježíšovi a necháme se i s tím naším hrbem tím uchem jehly protlačit.

 

Pane Bože, prosíme, nenech nás odejít, nenech nás ve smutku, ale obracej si nás k sobě, veď nás za sebou, učiň si z nás své učedníky a učednice, uč nás nehledat zajištěnost podle našich představ, ale držet se tebe. Prosíme, táhni a protáhni nás do tvého království.

AMEN

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby