Blahoslavův dům, 15. 11. 20, mh

 Text:              Matoušovo evangelium 25, 14-30       

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Píseň:                        667, (639), (647), 446     

Kázání:                                                        

Můžeme mít někdy dojem, že druzí dostali od života mnohem víc než my, že byli mnohem víc obdarováni. Známe ten pocit, že člověk vedle nás má lepší schopnosti než my. Že dostal větší důvěru než já.

I o takové situaci mluví Ježíšovo podobenství o hřivnách. Mohli bychom mu dát název Podobenství o odpovědnosti. Nevypráví se v něm ale o dojmech a pocitech, vypráví o Božím působení, chcete-li o Božím království. Ježíš v něm říká, že Boží kralování na zemi se děje třeba tak, jako když jeden člověk zavolal své služebníky, svěřil jim svůj majetek a odcestoval. Tak se nám Bůh může jevit: jako ten, kdo svěřil člověku odpovědnost a dál jako by nebyl. Jako by nebyl přítomen - ale jednou přijde a přítomen bude.

Ten člověk z podobenství zavolal svoje služebníky a všem jim svěřil svůj majetek. Nejen někomu vybranému, vyvolenému, ale všem. A každému z nich toho svěřuje velmi mnoho, mimořádně.  I tomu poslednímu z nich, který dostal nejméně: jedna hřivna totiž představovala hodnotu, na jakou tehdy musel dělník pracovat 16 let. Druhý služebník dostal dvakrát tolik, první dostal pětkrát tolik. To bylo docela mimořádná důvěra, jakou k nim jejich pán projevil. 

Byli jsme obdarováni všichni. A byli jsme obdarováni mimořádně. Někdy nám to ale nedá a sledujeme, kolik toho bylo svěřeno těm druhým. Nejde při tom jen o majetek, tou hřivnou mohou být i schopnosti, vlohy, obdarování, náš čas… Anebo obdarování, kterým jsme si zvykli říkat duchovní: dar povzbuzovat nebo napomínat, dar věřit, dar sloužit, dar učit, dar dávat, dar vést druhé… Dostalo se nám všem mimořádné důvěry, když nám toho tolik bylo svěřeno. 

Slyšeli jsme v podobenství, že pán svěřoval majetek svým služebníkům podle jejich schopností. Může nás to překvapovat. To vyprávění ale nechce odpovídat na otázku, proč nám bylo naděleno v různé míře, mnohem spíš odráží samotnou skutečnost, že tomu tak je: někomu bylo dáno víc, někomu méně. Byli jsme obdarováni v různé míře, ale všichni jsme toho dostali nadmíru.

Můžeme mít pocit, že naše obdarováni není dostatečně k tomu, abychom s ním nějak naložili. Pocit, že druhým se jejich snaha daří lépe než nám, než mně. Život se jim daří lépe. Mohli bychom mít za to, že s tím, co nám bylo dáno, bychom neměli hazardovat, neměli bychom to ohrozit, spíš bychom měli naše hodnoty, společenství, kostely, bohoslužby chránit. Věrně zachovat, co jsme přijali. Pro naše děti, pro příští generace.

Také o tom mluví Ježíš ve svém podobenství. Dva služebníci, kterým bylo svěřeno více, se hned pustili do podnikání. Bylo to trochu zvláštní, protože jejich pán jim přece neřekl, co mají se svěřeným majetkem naložit, co s ním mají udělat. Oni ale svůj úkol takto hned a samozřejmě pochopili. 

Podnikat s majetkem, abychom vyzískali další majetek, vždycky znamená riskovat. Peníze dělají peníze, ale aby to takto fungovalo, musí je člověk dát z ruky. Musí peníze směnit za zboží, které pak výhodně prodá, nebo je aspoň musí uložit v bance na určitý úrok, nebo s nimi naloží ještě jinak, nemůže si je ale nechat v ruce. Jen pak se peníze mohou člověku vrátit s užitkem. 

Tak to provedli ti první dva služebníci. Nevíme, do jakého obchodu se asi pustili, když jim to vyneslo 100% zisk; zřejmě ale nešlo o běžný obchod. Mohl to být velký risk.  Mohli při tom přijít o všechno. Třetí služebník se naopak rozhodl neriskovat, ale zachovat a ochránit všechno, co mu bylo předáno. Rozhodl se vše ochránit a zachovat. Nebyl línější nebo pohodlnější než druzí. Naopak, pravděpodobně měl se svým zakopáváním hřivny víc námahy než jeho kolegové.

I nám toho bylo mnoho svěřeno. Jak jsme to už dříve naznačili: naše „hřivny“, náš talent, naši víru, naše duchovní obdarování. Zvláštním darem, který nám byl svěřen, je také samotné evangelium – Ježíšova dobrá zpráva o Boží přízni.

Jak se svou hřivnou naložíme? Ježíš v podobenství ukazuje dvě možnosti. Můžeme se svou hřivnou pracovat, rozvíjet jí, sloužit s ní, jít s ní na trh, nechat ji působit: „pustit ji do oběhu“, nechat se s ní konfrontovat mezi lidmi. U každé hřivny bude mít to pouštění do oběhu jinou podobu. Anebo se můžeme snažit svou hřivnu celou zachovat, zakonzervovat, nedat ji z ruky, nepředávat druhým, abychom ji nevystavili konfrontaci nebo ohrožení. Nebo abychom u svou hřivnu nakonec třeba nepřišli.  

Připomínáme si, že žijeme před Boží tváří. A jednou před Boží tváří, při té závěrečné inventuře dojde také na to, jak jsem využil hřivnu svého času. A všechno ostatní, co mi bylo svěřeno. Možná máme pocit, že důležité pak bude především, jak jsme to svěřené uchránili a zachovali.  

Také o tom mluví Ježíš ve svém podobenství. Dva služebníci riskovali, možná hazardovali. S hřivnami ale pracovali a získali ještě více hřiven. Dočkali se ocenění: byli povýšeni a byl jim svěřen ještě větší majetek. Třetí služebník dostane vyhazov. Přestože projevil svou přímost (na rozdíl od druhých na rovinu řek, jak se svou hřivnou naložil: „ukryl jsem tvou hřivnu v zemi“), přestože projevil své uznání a respekt vůči pánovi, a projevil v tom také svou upřímnost („poznal jsem, že jsi tvrdý člověk“), přestože se pánovi svěřil se svými pocity a motivací („bál jsem se“), jeho jednání je odsouzeno jako špatné.

Nazvali jsme celé podobenství jako Podobenství o odpovědnosti. Zjišťujeme v něm, že tato odpovědnost se projevuje v tom, že člověk svou hřivnu (vlohy, talent, obdarování, čas, majetek) použije tak, aby sloužila. Snaha svěřenou hřivnu pouze ochránit a uchovávat je odmítnuta jako neodpovědná.

Pán v Ježíšově podobenství i tentokrát reprezentuje Hospodina. Ježíš provokativně dává najevo, co obstojí před ním: Kdo chce svěřenou hřivnu uchovávat, přijde o všechno. Kdo se rozhodne hřivnu použít a třeba i s rizikem hřivnu „hodí mezi lidi do oběhu“, má možnost získat mnohem víc. Náš Pán nás povzbuzuje k tomu druhému. Amen.