Blahoslavův dům, 28. 3. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Mt 21, 1-9

 

Písně: EZ Ž 84, S 74, EZ 406, EZ 276   

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

            dnešní neděli, poslední neděli před Velikonocemi, se podle staré církevní tradice připomíná Ježíšův příjezd do Jeruzaléma. Květy, podle kterých se tato neděle nazývá sice neuvádí žádné evangelium, ale toto pojmenování ukazuje k zeleným ratolestem, které popisuje evangelium podle Matouše a Marka a k palmovým listům, které zmiňuje evangelista Jan.

Ježíšův příjezd do centra víry je triumfální a radostný. Lidé ho s nadšením vítají, vždyť přijíždí tolik všemi očekávaný král!  

            Očekávaný král! Jako lidé máme různá očekávání a představy. Samy o sobě i ve svém celku jsou těžko uchopitelné. Odvíjí se vždycky subjektivně od našich předchozích zkušeností, pocitů a přání. Rozdělují nebo spojují jedince, skupiny, větší společnosti. Bývají hlavním hybatelem dějin a vývoje. Může se jednat o očekávání a představy o budoucnosti, máme představy o sobě, i o našich nejbližších. O našich dětech, rodičích, partnerech, o rodičích partnera i našich vnoučatech. Jsou tu  očekávání od lidí s důležitým posláním – od politiků, od lékařů, od farářů. Nebo i jednoduše od pobytu s přáteli v přírodě, od servisu v restauraci i od zboží, které si zakoupíme.

            Myslím si, že mít o něčem svoji představu a něco očekávat je v naprostém pořádku a na místě. Proč bychom neměli mít očekávání od druhých, situací nebo i zboží, že výsledek bude přiměřený tomu kolik času, energie nebo finančních prostředků jsme tomu věnovali?

           

            Od druhých lidí očekáváme, že naše představy naplní, a jsme zklamaní, když to nevychází. Od dětí třeba očekáváme, že si uklidí věci v pokojíčku, když už jim to řekneme po desáté. Od rodičů očekáváme, že nám budou nablízku, ale že se nám nebudou moc plést do života. Od partnera očekáváme, že bude pozorný a laskavý, že nám bude oporou, že nás bude mít rád, že se něj můžeme spolehnout. Od rodičů partnera očekáváme aspoň, že to nebude tchýně ze vtipů o tchýních, a že s tchánem vyjdeme normálně.

           

            Od politiků očekáváme, že se budou starat o to, k čemu jsme si je zvolili, že budou myslet na věci veřejné a ne jen na sebe, své kamarády, svoje stranické kolegy. Od lékařů očekáváme, že udělají všechno, co mohou, aby pomohli nemocným a zraněným. Od farářů očekáváme, že nám budou průvodci a bratry a sestrami na cestě životem k Bohu.

            Nesmíme však zapomínat na to, abychom nepodlehli myšlenkovým stereotypům, předsudkům, přehnaným nebo falešným očekáváním a představám. Očekávání a představy musí být přiměřená, šité člověku, situaci, věci jakoby na míru, tak aby vyjadřovaly jejich osobnost a podstatu. To, čím jsou.

           

            Nesmíme na to zapomínat, ale právě to se nám často stává. A naše očekávání od druhých a o druhých jsou nepřiměřené. Když od dětí očekáváme, že budou nosit samé jedničky a že budou vyhrávat sportovní, jazykové, přírodovědné i výtvarné soutěže. Když od partnera očekáváme, že bude vždycky dobře naladěný a podporující a nebude mít slabou chvilku. Když od rodičů očekáváme, že se nás nebudou pokoušet chránit, a poučovat nás, i když už jsme velcí. A že budou pořád zdraví a mít dost sil a postarají se sami o sebe.

           

            Když od tchýně očekáváme, že splní dokonale ne vždycky dokonale splnitelný úkol najít místo v nové rodině svého dítěte. O tchánovi nemluvě. Když od vnoučat očekáváme, že budou rozumět naší době a že nám budou umět citlivě sdílet tu svoji dobu.

           

            A to jsou ti nejbližší, tam je to nablízko, tam se s tím dá něco dělat, i když je to zase hodně citlivé. A pak jsou tu očekávání u kterých se zapomínáme, u těch zodpovědných za druhé. Když od politiků očekáváme, že za nás všechno zařídí. Když od lékařů očekáváme, že uzdraví každou nemoc. Když od farářů očekáváme, že se postarají o náš duchovní život.

           

            Možná si tu nereálnost očekávání lépe představíme u těch věcí, které kupujeme. Když očekáváme, že když si koupíme televizi, že bude vysílat samé kvalitní programy. Když si koupíme troubu, že nám vždycky dobře napeče. Když si koupíme švihadlo, že zhubneme.

           

            Nebo to vidíme na věcech, které podnikáme. Když čekáme, že když si vezmeme dovolenou, že nám vyjde počasí, když půjdeme na houby, že najdeme aspoň nějakou jedlou, když je zima, že bude sníh, aspoň když vyjedeme na hory.

            Zvláštní kapitolou jsou očekávání od budoucnosti.

            Vidíme, že jsme v našich lidských očekáváních vždycky někde mezi reálnými očekáváními a mezi těmi, kde to přeháníme. To neznamená, že nemáme nic očekávat. Nic si představovat. Kdybychom nic neočekávali, neměli žádně nároky a byli se vším spokojení, pravděpodobně bychom se nikam neposunovali. A ani naše společnost.

           

            Jak už jsem zmínila, naše očekávání musí být přiměřená. Zcela jistě nemůžeme chtít tam, kde musíme sami přiložit ruku k dílu, aby se výsledek dostavil i bez našeho přičinění. Nebo u druhých lidí, aby byli bezchybní a dokonalí a zcela podle našich představ. Nebo od věcí a událostí, aby fungovaly bez závad a poruch a zmoknutí.

           

            Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Je to opravdu krásný a silný moment. Je dobré, že lidé Ježíše očekávají, že se radují, že v něm vidí svého krále a zachránce. Potíž je však v tom, že davy lidí holdujících Ježíšovi před branami Jeruzaléma si představují příchod Božího království a vítězného mesiáškého krále podle těch svých představ a očekávání.

           

            To očekávání je plné konce starého a začátku nového světa, nového života. Konce těch zlých poměrů a příchodu nových lepších a nejlepších, nejlépe ideálních. To není špatně. Od Pána Boha a od jeho pomazaného Mesiáše smíme a máme čekat úplně nejvíc, úplně všechno.

           

            Potíž je v tom, když si do toho promítáme, jak a co se má stát, jak si to představujeme my. A tak jsou tu ti, kdo prožívají radost z příchodu Zachránce, ale ta radost mizí, když se ukáže, že ten pokojný král pokoj nenařídí a nevynutí, ale sám se nechá semlít a zatknout a odsoudit. Někteří z těch, kdo volají Hosanna, jsou ti, kdo za pár dnů volají ukřižuj.

                       

            A pak jsou tu ti, kdo by radši viděli Ježíše rovnou na válečném voze a v čele legií andělů. A pak jsou tu ti, kteří mají úplně jiné představy o tom, jak by Pán Bůh měl svět někam vést a přivést. A nejlépe to nechat v rukou těch, kdo tomu rozumí, nechat to tak, jak to je, a moc se do toho neplést, hlavně lidem nepoplést hlavu a měnit ty stávající pořádky, které sice nejsou úplně ideální, ale aspoň mají tu výhodu, že nějak fungují.

           

            Když Ježíš přijíždí do Jeruzaléma na oslátku je to prorocký čin, vědomé navázání na Zacharjášovo proroctví o králi pokojném, pokorném, který je ztělesněním Boží záchrany. Tím, kdo vymýtí válečné vozy a koně a luky a šípy, kdo odstraní násilí a utrpení a bolest a zlo.

           

            A to je ohromná radost a ohromná změna, takže se nedivíme těm, kdo jsou spojeni se starými pořádky tak, že už nic od pána Boha neočekávají, že to v nich vyvolává odpor. A nedivíme se těm, kdo touží po změně a od Boha ji očekávají, že jásají a radují se.

           

            A pak? A pak co. Pro spoustu lidí zní odpověď. A pak nic. Očekávání se nesplnila. Zatčení, odsouzení, poprava. Smrt. Konec nadějí na změnu. Pro přátele starých pořádků, kteří nic nečekají je zase všechno při starém. Pro ty, kdo čekali převrat, to je zklamání a zásah toho nejcitlivějšího místa v duši.

           

            Ježíš Kristus ale je Zachránce, Mesiáš, Vítěz. Vítězí nad smrtí, nad hříchem, nad zlem, nad bolestí a utrpením. Ale není to tak, jak si to lidé představovali. Nad smrtí vítězí vlastní obětí. Nad hříchem vítězí láskou, která bere hříchy druhých i jejich následek na sebe. Pro uzdravení bolesti a utrpení sám prochází bolestí a utrpením. Pro nový život pro druhé dává sám svůj život. Nad vším zlým vítězí láskou.

           

            Jaké jsou ty naše představy o Ježíšovi? Jak jsme na tom my? Úplně základní je otázka, jsme ti, kdo od Pána Ježíše něco očekávají? Ti, kdo od něj očekávají ve svých životech dokonce všechno? Nebo od Pána Boha a Pána Ježíše a Ducha svatého v životě nečekáme nic, nebo nic moc?

           

            Evangeliem jsme zváni k očekávání, k velikým představám, a k ohromné radosti z toho, že se ta očekávání a ty představy nejen plní, ale že jsou úplně překonány.

           

            A když se necháme pozvat k očekáváním a představám a k radosti, co vlastně čekáme, co si představujeme? Kolik těch našich vlastních představ a očekávání jsme ochotni a schopni odhodit? Nakolik jsme schopni a ochotni nechat se naplnit očekáváními a představami a radostí, kterou nás zahrnuje Pán Ježíš?

           

            Nakolik chceme a dokážeme přijmout zázraky jeho blízkosti v těch nádherných věcech, které v životě smíme prožívat i zázraky jeho blízkosti v utrpení a bolesti, která nás potkává? Nakolik chceme a dokážeme přijmout zázrak nového života a radost z něj?

           

            Nakolik chceme a dokážeme přijmout tuhle cestu lásky a odpuštění a oběti za svou, nechat se pozvat k radosti na cestě se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem?

Nechme se pozvat úplně nejvíc, nechme se pozvat úplně, k radosti, ke spáse, k lásce, k oběti. AMEN

 

 

        

Nejbližší události

No events

Filtr událostí

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby