Blahoslavův dům, 18. 6. 2017 mh

Text kázání: Matoušovo evangelium 7, 21-23

Čtení: Dt 11,18-21.26-28

Písně: 46, 638, 684, 410, 703

Kázání:

Sestry a bratři,
kdo vejde do království Božího, kdo bude mít podíl na Božím království, koho Bůh povolá k životu – nebo jak ještě jinak bychom vyslovit tu poslední otázku života a smrti? Jsou chvíle, kdy se nám na tuto otázku daří zapomenout. A jindy před námi naopak vyvstane v plné závažnosti a naléhavost.

Slova, která jsme slyšeli, jsou Ježíšovou odpovědí na tuto otázku. Vlastně všechno, co Ježíš říkal, bychom mohli chápat jako jeho odpověď na tuto otázku: co před Bohem obstojí - z toho, co dělám, co říkám, čím jsem? Dá mi vejít? Někdy se ale Ježíš k této otázce vyslovuje přímo, nedocházelo k tomu příliš často, ale vícekrát přece ano.
„Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane...“ Odpovědi lidí na uvedenou otázku, co bude rozhodující pro Boží přijetí v onen den, mohly zaznívat různé: rozhodující bude víra člověka, nebo jasné a precizní vyznání víry, nebo projev úcty k Bohu, adorace. Od Ježíše ale teď slyšíme, že tohle samo o sobě stačit nebude.

Ježíši nevadilo oslovení „Pane, Pane“ samo o sobě. Toto oslovení bylo vyjádřením zvláštní úcty. Tak ho také oslovovali jeho žáci na rozdíl od ostatních. Ti Ježíše oslovovali: Rabi, učiteli, mistře. Jeho žáci ale takto chtěli dát najevo, že on je pro ně více než učitelem – je pro ně tím, koho poslouchají, komu se dobrovolně podřizují, a to tak jako nikomu a ničemu jinému. „Ke komu jinému bychom šli, ty máš slova života věčného“, říká při jedné příležitosti apoštol Petr. A tak se jeho žáci odvážili oslovení, které bylo shodné s jedním z titulů Božích: Pán.

Na oslovení Pane tedy nebylo špatného nic. Jenže, nejednou se ukazovalo, že to jsou jen slova, jen zbožné fráze. Ba co horšího: prázdná modlitba. Říkáme v modlitbě Pane - a přitom se jeho vůli nepodřizujeme. Nechceme, aby nám mluvil do života. Právem se tu můžeme rozpomenout na třetí přikázání: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo“, anebo podle ekumenického překladu: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.“ I tady se upozorňuje na prázdnou modlitbu, modlitbu bezmyšlenkovitou nebo nesoustředěnou.

Ale nejsou to jen prázdná zbožná slova, co se ukazuje jako nedostatečné k přijetí do Božího království. Vstupenku do nebe nemají zajištěnou ani ti, kdo se ve víře a s vírou účastní Božího působení ve světě. „Což jsme ve tvém jménu neprorokovali, ve tvém jménu nevymítali démonie, ve tvém jménu nečinili mocné činy?“ formuluje Ježíš údiv mnoha lidí, kteří zůstanou před nebeskou závorou také.
Slyšíme tu vyjádření lidí, kteří víru praktikují a zřetelně se nyní hlásí k víře v Krista. Dostávají od Boha slovo, které vyřizují druhým: slovo, které je napomenutím nebo povzbuzením. V Ježíšově jménu pomáhají druhým lidem proti všem démoniím, proti všem silám zla: úzkosti a strachu, beznaději a rezignaci, nemocím a závislostem, sobectví a lhostejnosti. A někdy je jim dokonce dáno svá slova potvrdit nějakým mocným činem – zázrakem.
Ani v tomto případě Ježíš neříká, že by to nebylo dobré. Naopak, vždyť takoví svědci víry se podílejí na šíření Božího království. I u apoštola Pavla v jeho dopisech přece čteme: „Usilujte o vyšší duchovní dary“, to znamená o větší duchovní obdarování ke službě druhým. Teď se ovšem dozvídáme, že ani toto vše nakonec nerozhoduje.

Tak co je tedy rozhodující? Kdo tedy vejde? - „Ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“, zní Ježíšova jednoduchá odpověď.
Někdy se ptáváme po Boží vůli, ovšem docela v jiných souvislostech. Přemýšlíme, jestli mohla být Boží vůle, že došlo k té nebo oné katastrofě. Debatujeme o tom, jestli jsou projevem Boží vůlí války nebo násilí ve světě. Trápí nás, zda si Bůh přeje, aby byli lidé nebo dokonce děti nemocné. Uvažujeme, jaký je Boží plán s tímto světem.
A najednou tu o Boží vůli slyšíme docela jinak? Boží vůle - to není o tom, co se včera stalo nebo co jednou bude. Boží vůle je o tom, co mám dnes činit.

A odsud zpětně plyne, jak to má být s naším voláním Pane, Pane v modlitbě. „Modlitby by se měly podobat napoleonskému oslovení vojáků před bitvou: měly by stručně formulovat úkol dne, ukázat na jeho význam a povzbudit k správnému řešení“, napsal kdysi český myslitel, evangelík Emanuel Rádl.

A stejně se budeme dál ptát: co je tedy tou Boží vůlí? Ptejme se na Písma. Evangelista Matouš, který nám předal Ježíšova slova, která jsme dnes slyšeli, o tom zřetelněji píše snad jen na jediném místě: Ježíš říká. „Je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ Ano, to je Boží vůle: jeho starost a péče člověka. Na tom tedy máme pracovat: Aby nikdo nezahynul, aby nikdo nehynul strachy, úzkostí, závislostmi, nedostatkem lásky v rodině, nemocemi. To je naše poslání, v tom je naše mise.

Jako ti, ke kterým se Bůh nepřizná, jsou na té druhé straně uvedeni lidé, kteří „činí nepravosti“ – kteří činí „bezzákonnost“. To znamená, žijí, jako by žádný Boží zákon nebyl. Tady se nám napovídá, kde máme hledat konkrétní Boží vůli: to znamená náš úkol, a také co nám bude při tom hledání vodítkem. Tady, v Božím zákoně, v Písmu, Boží vůli často docela konkrétně nacházíme. Boží zákon ukazuje, jak po té jeho cestě bezpečně půjdeme. Amen.

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015