Blahoslavův dům, 23. 7. 2017 mh

Text kázání: Matoušovo evangelium 13, 24-30

Čtení: Genesis 28, 10-19

Písně: 68, S 23, 521, 621, 699

Kázání:

Odkud se bere zlo? Odkud se bere všechno to zlo, které vidíme ve světě, které zažíváme mezi lidmi, anebo ovšem taky v nás samotných? Unde malum? To je otázka, která lidi zajímala odedávna. Někdy snad jen jako zajímavá teoretická úvaha, jindy ovšem jako něco, co na nás doléhá a trápí nás osobně a velmi silně.
A nás, kteří čteme Písmo a učíme se rozumět, co nám chce říci, zajímá tato otázka ještě v jistých souvislostech. Na samém začátku Bible přece čteme o tom, že to byl Bůh, kdo dal světu vzniknout. Čteme v knize Genesis, že jeho stvoření bylo dobré. Že on sám hodnotil své dílo jako dobré. A tak nás v této souvislosti napadají další otázky: Je to tak? - Opravdu bylo celé to dílo stvoření dobré? Všechno je tak, jak to Stvořitel zamýšlel? Jak to, že je tedy ve světě tolik zla? Anebo se můžeme ptát obráceně: Je všechno, co se kolem nás děje, opravdu Božím záměrem? Je to všechno součástí Božího plánu se světem?

Jak jsme už naznačili, docela osobně na nás otázka zla doléhá, když vidíme to nedobré, co se děje mezi lidmi, ve společnosti. A samozřejmě zvlášť tehdy, když jsme toho svědky v našem blízkém okolí. Lhostejnost, závist, neupřímnost, pomluvy, konflikty, nenávist...
A musíme přiznat, že ani v církvi to někdy není jiné. I tady, kde bychom čekali, že se zlé věci dít nebudou. Vždycky znovu nás něco takového zaskočí, zneklidní, rozesmutní. Ptáváme se pak spolu s těmi služebníky z dnešního podobenství: „Pane Bože, což jsi tu nezasel svou dobrou setbu? Odkud je všechen ten plevel?“

Zdá se, že právě na tuhle otázku odpovídá Ježíš svým podobenstvím, které jsme dnes četli - Podobenstvím o pleveli mezi pšenicí.
Království Boží – Boží vláda ve světě se podle podobenství děje, jako když hospodář zaseje dobrou setbu. V době, kdy to nikdo nečeká, skrytý pod pláštěm noci, objevuje se záškodník, sabotér. O pole nemá žádnou péči, jen do něj nepozorovaně rozeseje svou zlou setbu. Pak nastává doba zrání a obojí setba klíčí, roste a vskrytu zraje. Ani když se objeví výhonky, není ještě nic podezřelého vidět. Ještě nelze rozlišit, která je dobrá setba a která je zlá, tak jsou si obilí i tenhle plevel po určitou dobu podobné. (Snad všichni komentátoři tady přispěchají s vysvětlením, že uvedený plevel je jílek mámivý, který je až do nasazení na klas od pšenice téměř k nerozeznání). Setba se tedy pozná teprve „po ovoci“ – teprve když obilí nasadí na klas. Pak se najednou ukáže, co je dobré obilí a co je jen plevel.

Z Ježíšových úst později čteme jeho výklad podobenství: Hospodářem je Syn člověka – tak označoval Pán Ježíš sám sebe. Pole je tento svět. Dobrá setba jsou synové království, ti, kdo vyrostli z jeho působení; vskrytu dozráli - tak jako zrno v zemi, a přinášejí užitek. Plevel jsou synové toho zlého. Nepřítel, který plevel nasel, je ďábel, je to tedy nepřítel Boha a zároveň nepřítel lidí. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.

Tak jako ti sluhové hospodáře, se můžeme i my dnes ptát: „Co teď? Co proti té zlé setbě můžeme dělat?“ Ptali se tak v různých dobách různí lidé s nejrůznějšími motivy. Někteří z nich chtěli po svém budovat nebe na zemi, a násilně začali mezi lidmi oddělovat „zrno od plev“. Ale ptají se tak i někteří, které upřímně trápí všechno zlo kolem a nezištně stojí o nápravu společnosti: „Co s tím? Máme jít a to zlo odstranit?“
„Ne“, slyšíme od Ježíše na tuhle otázku jasnou odpověď. „Ne teď a ne vy“. Jednou přijde doba, kdy k takovému oddělování zrna od plev dojde. Bude to při té poslední žni – totiž na konci věků. Ale to není vaše starost. Vy nejste ti, kdo by se mohli stát třídičkou mezi dobrem a zlem.

Jak že to tam bylo řečeno ve výkladu podobenství? „Dobrá setba jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého.“ Tady je řeč o lidech, ne o lidských vlastnostech, o jejich motivech a pohnutkách. My jsme zvyklí říkat: nikdo není úplně špatný, nikdo není úplně dobrý, nikdo není úplně věřící, nikdo zcela bez víry. I věřící přece prochází pochybnostmi a nevěrou a zachová se, jako by víru neměl. A naopak. Podobenství o plevelu mezi pšenicí je ale černobílé. Skutečně dělí lidi na dvě skupiny. Není tu žádná třetí možnost, buď patřím tam, anebo tam.
To podstatné při tom je, z které jsme setby: čím se sytíme a z čeho rosteme? Je to z působení Syna člověka, anebo toho neznámého? A jaký neseme užitek? Rozhodovat, kdo patří do dobré setby a kdo je jen plevel, to není naše věc. „Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj, do toho Bohu ty nefušuj“, zpívá ve svém výkladu tohoto podobenství Sváťa Karásek. Naší starostí je, abychom byli tou dobrou setbou, abychom patřili k potomstvu Syna člověka.

Znamená to taky, že budeme muset snést a unést, že se kolem nás děje zlo. Zároveň už ale můžeme čekat, že žeň přijde. A s ní nastane i spravedlivé rozsouzení. Všechno, co jsme žili, bude sklizeno a zváženo. Takovým způsobem jsme vydáni Pánu Bohu – jsme mu vydáni na milost. To je naše naděje.
A zároveň smíme podržet i onu klidnou jistotu hospodáře z našeho podobenství. Jistotu, že žádné běsnění toho zlého Boží setbu nezmaří. Amen.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015