Blahoslavův dům, 9. 7. 2017 mh

Text: Exodus 20, 16

Čtení: Mt 11,16-19.25-30

Písně: 616, S17, 582, 649, 308, 397, 487

Kázání:

Milí bratři a sestry,
v našem výkladu Desatera se dnes dostáváme jeho k části, která se netýká našeho jednání: týká se již našich slov.

Vykladači upozorňují na to, že deváté přikázání se vztahovalo na soudní jednání. Při řešení nějakého soudního sporu bývalo v Izraeli rozhodující právě slovo svědka. A z Písma také víme, že když nějaká výpověď byla potvrzena ústy dvou svědků, nebylo už o ní pochyb, považovala se za nezvratnou. Takové svědectví bylo podstatné pro odsouzení nebo osvobození člověka, darování milosti, anebo naopak vynesení trestu smrti. Přikázání chce tedy předejít nepravdivou soudní výpověď.
Soudní praxe se ovšem stává příkladem pro běžný život. Nejen na soudním dvoře dochází na naše „soudy“, nejrůznější posudky, posuzování a hodnocení. Je celá řada oblastí života, kde záleží na vyjádření dalších osob, a tedy také na pravdivosti jejich slov: např. manažerská hodnocení, personalistika, novinářská práce, zpravodajské služby, reklama a internetové reference. Řeklo by se, že tu jde o čest profesionálů působících v těchto oborech. Nás všech se ale přece týká různé hodnocení a kritika ostatních, kterou děláme doma u kuchyňského stolu, mezi sousedy, v práci. Boží hlas nás tu slovy Desatera zve k tomu, abychom jednali hodnověrně.
Konečně, jestliže tu jsme vedeni k pravdivosti při soudním jednání, případně při každém našem posuzování, jak by mohla slova „Nevydáš křivé svědectví“ neplatit i pro jiné naše mluvení? - Přikázání se týká všech našich slov.

Co znamená slovo bližní? Biblický bližní není kamarád. Není to ani můj nejbližší člověk ani někdo z dalších blízkých. V minulém týdnu jsem slyšel v jednom rozhovoru, že křesťané rozumějí slovům „miluj svého bližního“ tak, že mají mít rádi ty, které mají rádi... Nikoli, bližní je ten, kdo je mi nablízku. Člověk, se kterým - chtě nechtě - sdílím svůj život. Anebo, jak to plasticky vypoví Podobenství o Samařanovi: bližní je ten, kdo je mi poslán do cesty, třeba nečekaně a nevhod, a kdo potřebuje mou pomoc. A komu já se mám stát bližním, bez ohledu na náš rozdílný původ, národnost nebo vyznání.

Míváme sklon vyjadřovat se o druhých kriticky. Anebo na druhé straně slyšet o druhých spíš to špatné: co se jim nepovedlo, v čem selhali. Tady nás ale slovo do Boha vede k tomu, abychom žádnými svými slovy nepoškozovali druhého, neškodili mu, neubližovali mu. Když to připodobníme k situaci soudního jednání, jsme pozváni k obhajobě svého bližního. Jak to jednou kdosi vyslovil: „Přímluvy Ježíše Krista nás osvobozují k tomu, abychom se zastávali svých bližních, abychom byli aktivními i pasivními zastánci milosti.“
Velký reformátor Martin Luther ve svém Malém katechizmu formuloval zase tento stručný výklad předposledního přikázání: „Máme se Boha bát a milovat ho, abychom bližního neobelhávali, nezrazovali, nepomlouvali ani neničili jeho pověst, ale omlouvali jej, mluvili i něm dobře a všechno obraceli na lepší stranu.“ A na jiném místě Luther dodává: „a nemám-li co říci dobrého, mám mlčet.“
Jako třetí příklad, jak lze toto slovo Desatera uchopit, si připomeneme německého teologa 20. století Dietricha Bonhoeffera. Bonhoeffer by v předválečné době pověřen vedením kazatelského semináře Vyznávající církve, která se zřetelně vyslovovala proti nacismu. Jeho žáky zde byli mladí bohoslovci, kteří se s vědomým rizikem připravovali ke službě této části církve, poté, co byl seminář gestapem uzavřen, zahynula většina z nich na frontě. Bonhoeffer pro společný život v seminář stanovil řadu pravidel a dbal na jejich dodržování. Jedno z nejpřísnějších bylo: zákaz mluvit o někom, kdo není přítomen.

Slova Desatera se tedy týkají nejen našeho jednání, ale také toho, co říkáme. Však také řada lidí má zkušenost, že slova mohou ublížit a uškodit člověku víc než činy. Závěr Desatera tedy nepředstavuje jakési dodatky k těm předchozím, významnějším přikázáním. V jistém smyslu je tomu právě naopak: tady jde o věc pravdy.
Jak vlastně rozumíme pojmu pravda? Řecká filosofie chápala pravdu jako shodu mezi skutečností a slovy. Říkat pravdu pak znamená např. vyslovit, že tato stěna je bíla, lež znamená říkat, že stěna je modrá – jestliže není modrá. Takovým způsobem chápeme pojem pravdy většinou i my dnes. Jenže biblické pojetí pravdy je jiné. Hebrejské slovo, které překládáme jako pravda, může převést také jako pravdivost, věrnost, stálost, důvěryhodnost. Tento pojem vyjadřuje vztah. Mluvit pravdu v tomto smyslu znamená jednat pravdivě vůči svému bližnímu.

Skoro bychom tedy mohli říci, že toto slovo je ústředním přikázáním: tady jde o pravdivost lidského života. Vydávat křivé svědectví je naopak tím, co život maří: ohrožuje čest druhého člověka, ohrožuje naše vztahy, případně ohrožuje širší společenství lidí.
Proto je stále tak důležitý životní příklad Mistra Jana Husa, který jsme si připomínali v minulých dnech. Mistr Jan velmi vysoko povýšil požadavek pravdy. Rozhodl se až do svého konce podržet požadavek pravdy – toho, co rozpoznal nebo ještě rozpozná jako pravdivé. A zároveň podržel požadavek pravdy jako pravdivosti vůči Bohu a vůči bližnímu.

Smyslem tohoto přikázání je láska člověka k Bohu a láska člověka k člověku.
Musíme i v případě tohoto slova Desatera vyznat, že ho vždycky znovu přestupujeme. Jen v Kristu máme naději, že nám bude odpuštěno. Amen.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015