Neděle Nejsvětější Trojice, 11. 6. 2017, Blahoslavův dům, křest Nathanaele Šebesty, sj

 

čtení Písma sv: Mt 5,1-12 písně: ž 84, 610, 419, 672, 161 text kázání: Mt 28,16-20

 

Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

 

Dnešní příběh je Matoušovým telegrafickým závěrem evangelia. Podstatné je setkání učedníků se Vzkříšeným. Odehrává se na hoře. Na jaké? No, na té, kterou Ježíš určil... Nevíme, jak se jmenovala, jaká konkrétní hora to byla. Ale vlastně by to mohla dost dobře být ta hora, ze které jsou vidět všechna království tohoto světa. Ta, na které Satan pokoušel Ježíše, nabízel mu veškerou moc, odměnou za poklonu jemu samému místo Bohu. A také by to mohla být dobře ta hora, na kterou Ježíš vystoupil, aby kázal, aby vyhlašoval blaženost pro chudé v duchu a plačící a tiché a mnohé další, jinak spíše neblažené... Hora jako společný jmenovatel řady epizod z Ježíšova příběhu, které nám Matouš takto jemně připomíná.

Na hoře se s Ježíšem učedníci setkají po vzkříšení. Vidí ho a klanějí se mu. Slyšeli jsme ovšem, že někteří pochybovali! Najednou jakoby disharmonický tón. Viděli – klaněli se – jenže někteří taky pochybovali. Co to má znamenat?! To je přece ostuda! Učedníci a pochybují! Může nás to zaskočit. A může se nám to zdát i nepatřičné, nebyli bychom jediní, vykladači odedávna cítili potřebu toto místo trochu krkolomně vysvětlovat, nějak retušovat. Ale Matouš se s tím nemaže. Spatřili – klaněli se – někteří pochybovali. Jde mu to náramně dobře dohromady a nic divného na tom prý není. Víra není jednou pro vždy spořádaná jistota a před Ježíšem se za pochybnosti člověk stydět nemusí.
Matouš zjevně dobře znal svůj sbor, dobře znal své sestry a bratry, kteří se snažili následovat Ježíše a přitom je občas přepadla únava a pochybnosti. Tak, jak to znal i apoštol Pavel ze svých sborů, jak to znal autor listů Petrových a další a další - a jak to známe i my. Matouš své povzbuzení dostává naprosto geniálně do dvou veršů. „Klaněli se a někteří pochybovali.“ Kdo? – no právě těch 11 učedníků. Bylo jich 11 – už s nimi nebyl Jidáš, mezi řádky jizva po zradě a ztrátě. Ale byl tam Petr, který přecenil své síly a nakonec zapřel svého Pána. Neselhal o nic méně než Jidáš. A bylo tam zbylých 10, kteří ani své síly nepřecenili a prostě utekli ve chvíli, kdy šlo do tuhého. To jsou příjemci slov Vzkříšeného. Pochybnosti k víře i do církve patří. A proto si k těm jedenácti může stoupnout Matoušův sbor, proto si k nim smíme stoupnout i my, kteří jsme sužováni smutkem z vlastních selhání a slabosti a smíme spolu s učedníky na hoře naslouchat tomu, co vzkříšený Ježíš říká.

„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ To je vlastně odpověď na všechnu tu naši slabost, nejistotu, zklamání. To, co sami u sebe nenalézáme, co z vlastních zdrojů nejsme schopni překonat, to nám tu Ježíš nabízí jako ten, který byl ukřižován, zničen lidskou zlobou i slabostí, ale který byl vzkříšen. Byl přijat od Boha, potvrzen jako ten, který reprezentuje Boží vůli v tomto světě. Ukazuje nám výhled naděje, výhled, že zdroj života není ve slabých lidských silách, ale v Boží milosti. Síla k životu přichází od Boha. To je zřetelná odpověď na přílišné doufání v lidskou moc i na zoufání nad lidskou bezmocí.
Není to však moc, která zařídí, aby se už nikdy nic zlého nepřihodilo. Mně, jiným, světu. Tak se leckdy ta veškerá moc chápe, a pak přicházejí nepříjemné otázky a bezradnost. Myslím, že to ale je naše, ne Ježíšova, ne Boží chyba. To my chápeme veškerou moc na nebi i na zemi jako všemocnou náplast na bolístky nás samých i světa. To my čekáme změny jako mávnutím kouzelného proutku. O moci však mluví ten, kdo prožil totální bezmoc a nebál se jí vystavit. Nebál se ji unést. Veškerá jeho moc na zemi i na nebi je především mocí k dokonání. Moc předivná. To musíme napřed pochopit.
A pak nám Ježíšova slova mohou být velikou útěchou. Přemýšlím v poslední době dost často o moci, o bezmoci, o mocných a mocnostech tohoto světa a nejsem jistě sama. V kontextu válečných konfliktů, v kontextu častých teroristických útoků, v kontextu sílícího násilí ve společnosti se leckdy může zdát, že zlo je zkrátka silnější. Není. Mně je dána veškerá moc na nebi i na zemi, ujišťuje zabitý a vzkříšený Ježíš.

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Ježíš učedníky posílá dál, k druhým. Doposud oni sami naslouchali, teď se má jejich role a perspektiva proměnit, mají oslovovat druhé, získávat je pro Ježíšovu zvěst. Nedávno jsem mluvila o tom, že misie je v ČCE pro leckoho něco jako sprosté slovo. Tady však Ježíš zcela jasně učedníky posílá ke druhým. A rovnou ke všem národům! To poslání je široké docela analogicky k šíři Ježíšovy autority a pravomoci. Učedníci (tedy i my!) se z toho jen stěží mohou vyvléknout nebo vykecat. Podstatné mi přijde, že Ježíš sám nechával vždy lidem okolo možnost svobodně se rozhodnout, zda za ním půjdou či ne. Stát se učedníkem, následovat Ježíše Krista, znamená žít ve společenství s ním. Nechat si od něj určovat uspořádání i směřování vlastního života. To nejde dělat pod nátlakem, nejde to dělat z donucení ani na základě manipulace. Tolik pro dnešek o misii.
Učedníci mají křtít. Křtít ve jméno trojjediného Boha. Křest přijal sám Ježíš, křest znala církev již velmi záhy. S tou Trojicí je to složitější. Takhle mluví teologové. Vycizelovaná formulace je nejspíš skutečně jejich dílem, už proto, že otázka Boží trojjedinosti přišla na řadu mnohem později. A přece to cosi znamená, že křtíme ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (jako dnes Natíka). Křest ve jméno trojjediného Boha nese zprávu, že v Boha věříme jako v Otce, Syna a Ducha. Takového Boha mají pokřtění ve víře přijímat. S takovým Bohem se setkáváme, takto trojím způsobem a zároveň v jedinečné jednotě vstupuje Bůh do lidského života. Jako Otec, Syn a Duch.
Vedle zvěstování a křtění mají učedníci také připomínat, co jim Ježíš přikázal. Tento úkol po mém soudu dobře objasňují Ježíšova blahoslavenství, která jsme slyšeli v prvním čtení. Ta jsou zásadním otevřením Ježíšova učení, nejde pouze o jakýsi soubor příkazů a zákazů. Blahoslavenství připomínají, že Boží měřítka jsou docela jiná než lidská. Podle těch Božích jsou blažení, šťastní ti, kdo neprosazují sebe jako normu všech věcí, ale otvírají se Boží nabídce i nárokům. Otvírají se naději pro život navzdory tomu, že po lidsku vlastně blažení, šťastní, spokojení být nemají. Tu jinakost Božích měřítek máme, coby učedníci, lidem připomínat. Dokonce i v situacích, kdy se bude zdát všechno vzhůru nohama, kdy zdánlivě bude třeba přijímat nová a přísnější opatření, si především máme připomínat, co učil Ježíš. Třeba to, že bližní je ten, kdo je v nouzi a potřebuje mě. Basta!

„A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Ujištění. Povzbuzení na závěr. Jakkoliv nárok, který na nás vznáší Ježíš, není malý, jakkoliv výzva, před kterou nás staví, není snadná, nemáme rezignovat, panikařit, ani si zoufat. Vždyť přece nejdeme sami... Amen

 

modlitba ke kázání
Pane Ježíši Kriste, spolu s učedníky nás posíláš k druhým lidem, s nadějí a dobrou zprávou. Prosíme, buď nám svým svatým Duchem přítomen a nápomocen. Nyní i vždycky. Amen

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015