Blahoslavův dům, 10. 12. 2017, Iva Květonová

Text:               Římanům 13, 11-12

Čtení:             Marek 13, 32-37                                                                                           

Písně:            150, 374, 262, 277, 684, 622        

Kázání

Tik tak, tik tak, tik tak. Měříme čas na hodiny, minuty a vteřiny. Počítáme dny, měsíce, roky. Život dělíme na etapy od narození až do smrti. Od začátku do konce. Koncem dne je noc a koncem života je smrt. Tik tak, tik tak. Až se z toho pravidelného rytmu času chce usnout. A to taky můžeme. Život jde prospat. Spokojit se se stavem věcí, s tím, jak vedeme svůj život, jací jsme. Docela snadno se dají zaspat příležitosti něco zásadního udělat, něco darovat, někde pomoct, jinde obejmout.  Ono opravdu jde nic nedělat, nesnažit se, neangažovat se. Jenže neřežeme si tím náhodou větev přímo pod svýma nohama? Nebudeme i my jednou potřebovat kolem sebe lidi bdící, pozorné a obětavé?

Je tu ještě jiný čas. Čas udávaný někým jiným než našimi časoměrnými vynálezy. Čas Boží měřený od Ježíšova vzkříšení do jeho druhého příchodu. Čas, který je tak trochu na hlavu postavený. Nekončí totiž nocí, ale ránem. Nesměřuje ke konci dní, ale k jejich začátku.

Do tohoto času jsme byli včleněni, patří do něho náš příběh od té doby, co jsme uvěřili. Smíme se díky tomu těšit, že je ještě něco moc dobrého před námi.

Smíme mít zároveň naději, že jednou přijde Kristus naplno. Že budeme jeho blízkost zažívat pořádně. Že jeho přítomnost prosvítí každý temný kout, přemůže každý smutek, utiší každou bolest. Jako když po probdělé noci přijde konečně ráno. A den milosrdně odplaví to, co tížilo, kvůli čemu nešlo spát.

Advent, období čtyř týdnů, je dobou, která to má každému z nás znovu intenzivně připomínat: Člověče, zastav se a poslouchej. Kristus přichází k tobě, do tvých soukromých zápasů, do chvil, kdy křičíš bolestí, do každého tvého počítání křivd a pocitů zbytečnosti a nespravedlnosti. Chce tě tím vším provést a nést to spolu s tebou, dokud to nepomine.

Dnes jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci. Není to jen další svíčka, další milník na cestě k Vánocům. Má to hlubší smysl. Dvě svíčky dávají víc světla než jedna. Více světla znamená méně tmy. Pro ty, kterým je život příliš temný, těm, kteří přestávají vidět smysl života, se zvěstuje naděje: tohle není to poslední, co zažíváte. Přichází Kristus, Spasitel, který tím vším chce jít spolu s vámi.

Advent je doba, kdy se něco děje, a my dostáváme možnost se toho účastnit.

Ale jak?

Předně není doba k spánku. Byla by škoda všechno prospat. Spánek je totiž doba klidu, neděje se žádná aktivita, člověk ani neví, že je. Je vypnuto uvažování, city, tělo funguje v úsporném režimu.  Tomu je teď konec. Je potřeba se nastartovat, připravit, angažovat se, něco ze sebe vydávat. Zcela vědomě jednat. Přijmout do svého života Krista nejde dělat polovičatě, částečně. Teď se mi hodí a teď zase ne.

Přichází Kristus a můj život tím pádem nemůže zůstat stejný. Jako když přijde návštěva. Byla by přece hloupost číst si dál noviny a návštěvu nechat stát v předsíni.

Odložme skutky tmy, říká apoštol.  Co jsou skutky tmy? Leccos nás asi napadne. Patří sem všechno, čemu se daří ve skrytu, co potřebuji schovat. To, co držím pod pokličkou. To, co by poškodilo můj kredit ve společnosti. Patří sem taky všechno, co už u mě pěkně zdomácnělo a přivyklo si dennímu světlu.

Něčeho se musím vzdát, abych udělala místo. Aby mohl přijít Kristus. Žít jako za denního světla. Transparentně. Nejenom svými bankovními účty, ale celým životem. Dostatečně zřejmé a zřetelné má být každé mé jednání, celý život. Nemuset nic skrývat, schovávat se, halit do tmy.

Teprve až provedu adventní úklid, vysaju a vytřu každou špínu v sobě, jsem připravena přijmout něco nového. Apoštol Pavel používá takový zvláštní obraz: „oblecme se ve zbroj světla“. Zbroj je oblečení, vybavení do boje. Přilba, neprůstřelná vesta, zbraň. Za dobré v životě je potřeba bojovat. Stojí to úsilí. Je to každodenní vysilující zápas. A sama na to nestačím. Potřebuji pomoc zvenčí. Nějakou výzbroj. Něco, co pomáhá. Jenže zbraně a neprůstřelné vesty nevěstí nic dobrého. Je z nich cítit smrt a bolest.

Pavel mluví o zbroji světla. Vyzbrojit se světlem. Tím světlem je sám Ježíš. Ježíš, jehož zbraněmi jsou dobrota, laskavost, milosrdenství. A mnohem víc. Všechno to, čemu je dobře za světla. Divné. Ale mnohdy se takovými zbraněmi  dá hodně udělat k dobrému. Laskavé slovo může něco změnit ve smýšlení druhého člověka. Pohlazením se dá leckdy zastavit koloběh ubližování. A odpuštění obměkčilo už kdejaké zatvrdlé srdce.

Takové jednání není v životě moc vidět. Ale děje se. Jsou to malé záblesky, že Bůh ve světě jedná, že nespí. Světla tu a tam přibývá. Možná se nešíří rychlostí 300 000 km/s. A možná je ho někdy mnohem méně, než bychom potřebovali. Ale věřím, že v Kristu máme naději, že se přibližuje, že Bůh je nám blízko, možná blíž než si myslíme. Každý advent si to připomínáme.